Milostný buřič Richard Krajčo proplouvá Figarovou svatbou v Národním divadle jako úhoř

Richard Krajčo nazkoušel po šesti letech v pražském Národním divadle novou roli - Beaumarchaisova buřiče Figara. Dramaturgický záměr inscenace hledající paralely mezi nespokojeností se současnou politikou a francouzským předrevolučním étosem je průzračný.

Bláznivý den aneb Figarova svatba, která měla v pátek premiéru ve Stavovském divadle, je hlavně komedií plnou milostných zápletek. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais ji však napsal před začátkem francouzské revoluce. A tak v ní důrazně zaznívá myšlenka společenské rovnosti, kritika privilegií, která ztratila svá oprávnění a zakládají se jen na zatuchlé společenské konvenci.

Dráždění zánikem Západu

Figarovy buřičské promluvy jsou aktuální i dnes, v době diskusí o legitimitě moci a uspořádání Evropy. Jenže i když je Krajčo chrlí přímo do publika, nikoho v hledišti nezvednou z křesla, jen příjemně podráždí svědomí a hned se utopí v erotickém napětí - v hrozbě tajně uplatněného práva první noci, na něž má místní hrabě zálusk. Tematickému důrazu nepomáhá ani to, že dramaturgyně Daria Ullrichová spolu s režisérem Michalem Dočekalem "revoluční" linii ještě podpořili vsuvkami vypůjčenými z knihy Zánik Západu německého filozofa Oswalda Spenglera.

Do role Hraběte, Figarova hlavního souputníka, obsadil Dočekal Miroslava Donutila, který je snad největším diváckým tahounem Národního. Se svým Truffaldinem v Goldoniho Sluhovi dvou pánů brzy oslaví pětistou reprízu. Zatímco útlý Krajčův Figaro proplouvá děním na scéně suverénně jako úhoř a našlapuje tiše, Donutilův Hrabě o sobě dává vědět teatrálně dunivým krokem a pyšní se kohoutím držením těla, které samo o sobě působí směšně.

Už na premiéře si Donutil, využívající svůj ozkoušený herecký rejstřík, do textu evidentně přidal také nejeden vtípek a divácky vděčných drobných improvizačních vsuvek bude při reprízách zřejmě přibývat.

Povahopis pomocí kostýmu

Nejzapamatovatelnějším rysem inscenace dramatické klasiky, kterou svou operou Figarova svatba proslavil W. A. Mozart, tak určitě není její odbojný potenciál. Je to výtvarná i pohybová stylizace a hudebnost.

Scénograf David Marek na jeviště položil vyvýšenou plochu, která evokuje divadlo na divadle. Na prosté scéně, doplněné výrazným světelným designem, vynikají excentrické kostýmy Kateřiny Štefkové. Figaro je elegán v obleku, muž moderní doby, který se odlišuje od přehnaně nalíčeného "starce" Hraběte oblečeného do historizujícího oděvu a bílé paruky.

Příkladem toho, že kostýmy nejsou jen samoúčelným estetismem, je Hraběnka Kateřiny Winterové - kostým umožňuje naznačit její povahokresbu. V dlouhých šatech vypadá jako vznešená socha, stačí ale, aby si rychle sedla na bobek, šaty se kolem ní zhroutí a vyztužená sukně se stane hnízdem skrývajícím nešťastnou holčičku.

Divadelnost posiluje pohybová stylizace, která scénu ženského hašteření lehce změní v ritualizovaný tanec. Kapela přitom hraje naživo hudbu Aleše Březiny inspirovanou Mozartem. Protože herecký tým soustředí několik muzikantů - vedle Krajča a Winterové i Miloslava Königa, činohru střídají pěvecké pasáže.

Dočekal se snaží vyhnout falešné civilnosti a podtrhnout fakt divadla, tím ale také obrušuje hrany toho, co se říká, ve prospěch hezkého a vtipného obrázku. Stylizace a důraz na vizualitu totiž v sobě skrývají zradu: dění na jevišti může díky nim publikum pozorovat s odstupem, jako obraz, na němž jsou i slova nakonec jen vyprázdněným ornamentem. Žádná revoluce se ve Stavovském divadle nekoná. Výsledkem je jen dobře udělaná inscenace, která neurazí, ale také neprovokuje.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků