Smilstvo a metafory Dona Giovanniho střídá večeřící trpaslík

Je to Don Giovanni pro 21. století - odměřený a postmoderní. Neobyčejně přesvědčený o svých kvalitách, bezuzdný ve svém vkusu a morálně rozevlátý. Jako současné divadlo působí inscenace, která měla v sobotu premiéru ve Stavovském divadle, chytře a celistvě, ale je to ještě pořád Mozartova opera?

Inscenační tým SKUTR složený z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského se ocitl tváří v tvář dvě stě dvacet pět let starému obličeji, v němž je potřeba probudit trochu života.

Giovanni loví v publiku

Řešení jako by si vypůjčili od Roberta Wilsona: na obličeje napudrovali nánosy bílého make-upu, dění vepředu nechávají zrcadlit tančícím siluetám v pozadí a spoustu doslovného nahrazují abstrakcí.

Tedy s výjimkou sexu, prakticky nepřetržitého a poněkud oplzlého smilstva, při němž se na jevišti běhá po čtyřech, sahá pod sukně a představivost mnohdy nemá, co si ještě domýšlet. Během předehry dojde na felaci, v prvním dějství k znásilnění na stole i troše S&M ("Uhoď mě, Masetto," prosí Zerlina a zvednutou sukní odhaluje nahé hýždě). V další chvíli se Leporello ocitne v publiku s lahví šampaňského a rozpracovává dámy v prvních řadách, aby to mohl Don Giovanni zkusit i na ně.

Hravé zrcadlení

Tohle menší než malé množství morálky odráží bělostná scéna a prudké, zářivkové světlo. V tomto světě jsou všechny postavy jakýmisi abstraktními absurditami: ženy v bílých punčoškách, dětských šatičkách a s účesem jako Frankensteinova choť, muži v přiléhavých bundách a téměř pantalonech.

Don Giovanni a komtur jasně vybočují díky křiklavým, pompézním parukám na hlavách. A stylizované jsou i rekvizity. V zahradě parkuje třpytivý skleník, který se příležitostně zvedá ze scény a prosvětluje, jako by se v něm pěstovala marihuana.

Kukučka a Trpišovský se nebrání ani doslovným výkladům. Tanečníci se pravidelně vzdalují do pozadí, aby pohybem opisovali vyprávěný děj - během Leporellovy rejstříkové árie se například jeden muž páří a zase odtahuje od různých tanečnic. Inscenaci to dodává na hravosti, ale občas také zbytečně odvádí pozornost.

Zavražděný komtur se celý večer zjevuje a opět mizí. Ve druhém dějství s ním přijde povečeřet trpasličí verze Dona Giovanniho, posléze se dívá na filmy Eadwearda Muybridge a nakonec si dává šlofíka ve vlečce Donny Elviry.

fotogalerie: Moderní Don Giovanni přijel do Národního divadla na SKUTRu, podívejte se

Vynikající Sem, mimořádný dirigent

U natolik známého děje ale nepřeberné množství metafor snad nevadí, a tvůrcům alespoň nikdo nemůže vytýkat nedostatek tvořivosti. Od úvodního erotického pas de deux až po tajuplný konec Dona Giovanniho (tentokrát v pekle nekončí) se tu neustále děje něco čerstvého a nezvyklého.

Když má ale publikum sledovat, jak přimyšlené postavy na jevišti sledují filmové projekce, působí to až překombinovaně.

V takových chvílích z orchestřiště vše zachraňuje mimořádná práce dirigenta Tomáše Netopila. Premiéře dodal veselý, vznosný tón a perfektní tempo, které ideálně podpírá silné pěvecké výkony Jany Šrejma Kačírkové (Donny Anny) a Lenky Máčikové (Zerliny).

Svatopluk Sem je v titulní roli zkrátka vynikající a zpívá přesvědčivě, i když se přitom musí chvástat, posmívat a napadat všechny ostatní na jevišti.

Všechna čest Národnímu divadlu za to, že váženého a nepostradatelného Dona Giovanniho dovolilo uvést v tak radikálním přepracování. Jedinou otázkou tak asi zůstává, zda jej úplně každý pochopí.

VÁŠEŇ
Lenka Máčiková v roli Zerliny a Svatopluk Sem jako Don Giovanni.
FOTO: HANA SMEJKALOVÁ

• Diskuse
• Celkem 5 příspěvků