Vybučené opery Sedlák kavalír a Komedianti potřebují uležet

Nové nastudování Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů ve Státní opeře začíná slibným nápadem: namísto humpoláckých vesniček se jednoaktové opery odehrávají v římských filmových studiích Cinecittà.

V roce 1937 je totiž otevřel Mascagniho přítel Benito Mussolini.

Takže nápad dobrý, ale vše ostatní bylo na premiéře ve Státní opeře tak slabé, že na režisérku Ingu Levant publikum při děkovačce bučelo.

O tom, že režie pokulhává, nemůže být pochyb. Jindy sebejistý sbor se celý večer akorát pletl pod nohy jako vyplašené stádo. Absolutně chybí gradace: Sedlák kavalír ještě ani nezačne a už je tu hysterické lkaní klečící Santuzzy.

Pravda je, že inscenaci od začátku provázely nepříjemnosti: například manžel Levantové nečekaně zemřel těsně předtím, než mělo začít zkoušení. Ani to však neomlouvá řadu mylných rozhodnutí, jako je například zasazení převážné části obou oper do hereckých šaten.

V zákulisí mohou fungovat Komedianti, protože jde de facto o hru ve hře. Umělohmotná, cetkovitá scéna z nich však nedělá romantickou tragédii, nýbrž levný, béčkový film o domácím násilí (Turiddova postava v Sedláku kavalírovi dokonce nosí buranské tílko).

Nijak strhující nejsou ani pěvecké výkony, samozřejmě s výjimkou již tradičně kvalitního Ivana Kusnjera a pěkné ztvárnění Cania Michalem Lehotským.

Lépe je na tom orchestr, byť dirigenta Hilary Griffithse trápil nedostatek času na zkoušení a Sedlák kavalír zní přece jenom o maličko hruběji, než by měl. Naopak hudební složka Komediantů je zcela vyvinutá a zní tak, jak by měla: vášnivě, odstíněně a zároveň elegantně.

Nejlepší asi bude, když inscenaci dáme čas - a ona do podzimu snad trochu dokvete. Špatná premiéra koneckonců není nic tak neobvyklého. Opravdu špatné by bylo, kdyby takhle měly vypadat všechny opery nově spojené Státní opery a Národního divadla.

fotogalerie: Státní opera uvedla Sedláka kavalíra a Komedianty

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků