Chodí se na divadlo, nebo na slavné herce? Festival v Hradci dal dobrou odpověď

Festival Divadlo evropských regionů, který v Hradci Králové skončil v sobotu představením Kukura pražského Činoherního klubu a venkovním koncertem herců Klicperova divadla, má obdivuhodnou číselnou bilanci.

277 představení v divadlech i ulicích navštívilo podle odhadů 82 900 diváků, což je oproti loňskému ročníku (i díky vstřícnému počasí) značný nárůst.

Množství lidu i atmosféru mu může většina festivalů leda závidět – jen trochu zamrzí, že festivalová dramaturgie hlavního programu letos působila místy poněkud nerozhodným dojmem. 

Jen stěží si lze jinak vysvětlit, že vedle řady ambiciózních a podařených inscenací domácí i zahraniční provenience se na hlavní scéně objevilo třeba Radošinské naivné divadlo se svým nejnovějším kusem, lidovou řachandou Len tak prišli.

Hvězda nezářila

A žádnou velkou výhrou nebyla ani avizovaná hlavní zahraniční hvězda. Moderní přepis Homérovy Odyssey, který dorazil z Francie, byl zajímavý nanejvýš velkými jmény: režie Irina Brooková, dcera slavného Petera Brooka, a scénář dokonce slavný scenárista a dramatik Jean-Claude Carrière.

Výsledkem je jednoduchá hříčka, která v šedesáti minutách se čtyřmi herci a minimem prostředků přehraje několik notoricky známých epizod z Odysseovy cesty – hraná sice nadanými herci, ale bez jakékoliv přidané hodnoty.

Divácký úspěch byl sice značný, ale takovéto divadlo snad není třeba vozit z Francie: podobnými postupy pracuje konec konců se slušnými výsledky i řada amatérských souborů.

Jinak ale bylo, čím se z festivalového programu těšit. Jedním z jeho vrcholů byla bezesporu vzácná příležitost potkat se se znamenitou inscenací Enquistovy Blanche a Marie, kterou ve Zlíně inscenovala Anna Petrželková.

Výtvarně výrazné pojetí nijak nepřekrylo křehký obsah hry, která vypráví (nejen) o vědeckém pohledu na lásku – a zlínský soubor v čele s Martou Bačíkovou a Kateřinou Liďákovou v titulních rolích prokázal své kvality. Úspěch slavila i ostravská divadla, třeba Národní moravskoslezské s jevištními adaptacemi Jerofejevova románu Moskva – Petušky nebo Szygielova Gottlandu, ústecké Činoherní studio s Ibsenovým Nepřítelem lidu a hostitelské Klicperovo divadlo například s autorskými inscenacemi Davida Drábka.

Situaci zachránil farář

Z loutkářské sekce, která byla k vidění především na scénách Divadla Drak, asi nejvíc potěšilo hned několik inscenací režiséra Jakuba Vašíčka a dramaturga Tomáše Jarkovského. Jejich „dospělé“ kusy (Back to Bullerbyn a Gagarin! s vlastním nezávislým souborem Športniki) patří k tomu nejpříjemnějšímu z českého autorského divadla, ale zrovna tak nápaditá, nepodbízivá a chytrá je jejich tvorba pro děti, kterou zastupovaly inscenace Proč? ze slovinského Mariboru a Velbloud, ryba, slepice z libereckého Naivního divadla.

Snad na všech festivalových představeních bylo víceméně plno, ale nejživěji bylo jako už tradičně v ulicích a parcích. Představily se populární kabarety jako Vosto5 a DNO, řada oblíbených kapel, ale také nejrůznější experimentující divadelníci a nezávislé projekty – a všichni si našli početné publikum.

Ze všeho nejvíc je hradecký festival místem setkávání, a to ve všech směrech. Snad nejviditelněji se to prokázalo, když v čase ohlášeného začátku venkovního představení začalo pršet. Organizátoři se už chystali přítomné poslat pryč, když jeden z přítomných oznámil, že je farářem nedalekého evangelického kostela a že by se mohlo hrát v něm. A tak do něj průvod divadelníků a jejich diváků – i s kelímky piva – zamířil.

Nedorozumění s Polívkou

Divadlo evropských regionů není v současné době festivalem, který by byl reprezentativní výkladní skříní určitého typu divadla. Je prostorem, v němž se potkává divadlo ve všech podobách – a v tom je jeho přitažlivost. Jen to občas vede k nedorozumění, jaké zažila třeba jedna dáma, která vyrazila na Handkeho Podzemní blues v podání Pražského komorního divadla kvůli Bolku Polívkovi v hlavní roli a potom byla zmatena, že to vůbec není taková švanda, jakou čekala.

Vysloveně ironické potom je, že v Čičvákově Kukurovi, který festival zakončil, byla řeč třeba právě o ní. „V tomto státě neexistuje žádné divadlo,“ říká se v něm. „Nikdy tu žádné nebylo, protože publikum se vždycky chodilo dívat na slavné herce, nikdy na divadlo.“

Ale není třeba vidět to tak černě – a právě hradecký festival je dokladem, že celá řada lidí se na divadlo chodí dívat ráda.