Americký režisér Robert Wilson považuje sám sebe za architekta. Nerežíruje. Nesnaží se designovat. Forma pro něho není koloratura, ornament, ozdoba, nýbrž akt konstrukce.

Wilson každé představení znova a znova od počátku (arché) vytváří jako autentický svět, v němž se sice objevují totožné prvky jeho specifické, stylové řeči (zářivky, nalíčené obličeje, strojový pohyb herců, zvláštní rytmus obrazů...), ale který má vlastní logiku, texturu, emoce, život.

I když obrazová báseň 1914, zdánlivě zachycující jen známé válečné téma, využívajíc přitom společné inspirace Haškovým Švejkem a Posledními chvílemi lidstva Karla Krause, z vnějšku silně připomíná předchozí Wilsonovu pražskou režii Věci Makropulos, je v jádru naprosto odlišná.

Inscenace 1914 zpřítomňuje práci válečného stroje, v němž jsou lidé součástkami, na nichž ani tak nezáleží, které ale nakonec – když se stroj rozbije – získávají svou cenu.

Proto také představení jako stroj pracuje: proto ten mechanický pohyb známý z pouťových střelnic, proto onen zmechanizovaný, zrychlený rytmus filmové grotesky.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se