Tři životy – herecký, disidentský a život návratu – vedla podle svých slov herečka Vlasta Chramostová. Tomu poslednímu věnovala knihu a nadělila si ji k devadesátinám, které oslaví 17. listopadu. "Vyjde ale až někdy po Novém roce," dodává chartistka, kterou režisér Luboš Pistorius označil za svědomí českého divadla.

Komunistický režim Chramostovou za nesouhlas s invazí "spřátelených vojsk" v roce 1968 potrestal zákazem hraní. Zpátky na jeviště se dostala až po listopadu 1989, kdy se jí splnil sen hrát na scéně Národního divadla.

"Bylo to po odmlce zpočátku těžké, ale strávila jsem tam od svých pětašedesáti let celých devatenáct sezon a ztvárnila přes dvě desítky rolí. Hrála jsem do čtyřiaosmdesáti a končila Babičkou," shrnuje závěr kariéry herečka, která pro svou poslední postavu musela zvládnout čtyřiasedmdesát stran textu. "Ale jak jsem odešla, dostavilo se stáří," podotkla Chramostová.

Připravovanou publikací navazuje na první knihu vzpomínek z roku 1999, v níž mimo jiné pojmenovala své chyby. Například popsala i důvody, proč se v padesátých letech ocitla na seznamu spolupracovníků StB.

Kniha se stala bestsellerem, atypickou biografií i pozoruhodným svědectvím o době. "Aby mohl člověk vyprávět o jiných, musí nejprve prozradit všechno o sobě," vysvětlila herečka.

Po prvních angažmá v Olomouci a Brně působila od roku 1950 dvacet let v Divadle na Vinohradech, odkud sama odešla na protest proti invazi v roce 1968. Tehdy také vystoupila z KSČ. Ještě dva roky hrála v Divadle za branou režiséra Otomara Krejči, potom dostala zákaz veřejného vystupování.

Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všecky krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta nebo Hra na Mackbetha.

 "V devadesáti letech si už nepískám. Jsem slepá, hluchá, sklerotická," prohlašuje Chramostová, ale hned svá slova proměňuje v bonmoty: "Mladí říkají, že stáří není nemoc, ale ještě to nevědí. Stáří není pro sraby, a tak s ním bojuji, i když jde o nákladnou disciplínu."

Vlasta Chramostová zažila i rodinnou tragedii, když v šedesátých letech přišla o syna. "Řídila jsem auto a on to nepřežil, byla jsem oběť i kat – a v tom je celý můj život. V 70. letech jsem byla po podpisu Charty zločinec, v 80. letech jsem nesměla hrát," shrnula Vlasta Chramostová, která byla loni v září uvedena do Síně slávy Národního divadla. "Určitě tehdy nevěřili, že se těch devadesátin dožiju," směje se herečka.