Michael York: Nevěřte všem idiociím, které se o Hollywoodu říkají

Michael York, Angličan žijící v Los Angeles, který se proslavil rolí D'Artagnana nebo naivního Brita v předválečném Berlíně z filmu Kabaret, vystoupí ve středu v pražském Rudolfinu. V rámci festivalu Struny podzimu přednese za doprovodu klavíru melodrama Richarda Strausse na motivy viktoriánské básně Alfreda Tennysona nazvané Enoch Arden. Sedmašedesátiletý herec se prý pokusí přivést publikum k slzám.

"Je v tom viktoriánský sentiment, ušlechtilost a sebeobětování. Ale nemyslím si, že by to byl příliš sladký, nerealistický příběh," říká Michael York.

HN: Při svém vystoupení v pražském Národním divadle budete na jevišti v civilu, žádný kostým ani rekvizity. Jaký je to pro herce pocit, když se musí obejít bez všech pomůcek?
Ale Tennysonovo melodrama je velmi evokující, vytváří atmosféru. Když se odvypráví ten příběh správně, publikum jej může před sebou spatřit. Jsem také jen nástroj, stejně jako klavír.

HN: Doprovázet vás bude klavírista Libor Nováček. Je pianista pro vás partner, podobně jako spoluherec na divadle?
To je základ. Partnerství je klíčem k tomuto představení. Musíme na sebe reagovat, odrážet své nálady a pocity. Zatím každé vystoupení bylo jiné. Každý hudebník Straussovu hudbu interpretuje jinak. Myslím, že skladatel dal hudebníkům hodně svobody k přivlastnění.

HN: Co vás přitahuje na příběhu Enocha Ardena?
Tennysonova báseň je velmi populární. Vychází ze skutečné události někdy z osmnáctého století. Je to příběh námořníka, který byl považován za mrtvého a po letech se vrátil. Je to archetypální příběh, který stále láká k novým interpretacím. V roce 1911 natočil film Enoch Arden režisér D. W. Griffith a nedávno ten příběh inspiroval autory filmu Cast Away s Tomem Hanksem.

HN: Je to romantický příběh. Nevadí vám, že až příliš nerealistický?
To si nemyslím. Je v tom viktoriánský sentiment, hrdinova ušlechtilost a sebeobětování. Ale nemyslím si, že by to byl příliš sladký příběh. Myslím, že když se přednese opravdu správně, každého publika se může dotknout. Mnohokrát jsem viděl v očích diváků slzy.

HN: Ale české publikum bývá cynické. Pokusíte se je také rozplakat?
No, je to výzva. Budu to muset nějak zvládnout. S klavíristou Liborem Nováčkem jsme melodram trochu zkrátili... Není ale každé současné publikum cynické? Máme tolik informací, víme o všem, co se kde děje. Tohle bylo napsáno v době, kdy lidé byli svým způsobem čistí. Měli jen divadlo. Když jsem tohle představení hrál poprvé, přišlo velmi speciální publikum.

Vystoupení se konalo v Anglii pro Tennysonovu společnost přímo v jeho někdejším domě na jižním pobřeží. Byla to vybraná společnost, všichni milovníci Tennysonova díla. Ti odhalí každou chybičku, říkal jsem si. Ale jim se to moc líbilo. To mě povzbudilo, abych to hrál dál.

HN: Recenzenti stále opěvují váš mladistvý vzhled a klukovský pohled. Co si pomyslíte, když takové lichotky čtete a víte, že autor článku by mohl klidně být váš vnuk?
Myslím, že se trefil. Ne, vážně. Myslím si, že se velmi mění vnímání stáří. Můj otec v mém věku byl jaksi starší. A já jsem vždycky vypadal mladší, což bych si rád uchoval. Vůbec nepomýšlím na důchod, i když jsem v tom věku, kdy lidé všechno zabalí a hrají golf nebo něco takového. Mě ale práce stále baví. Když se podíváte na mé vrstevníky - třeba na Paula McCartneyho - nevypadají staře. Možná jsme šťastná generace.

HN: Třeba je to i dobrou výživou.
Zrovna jsem to chtěl říct. Vzpomínám si, že když jsem kdysi ještě za komunismu přijel do Prahy, nebylo tam možné sehnat salát.

HN: To jste zažil?
Ano, východoevropské země byly pro filmaře skvělé, bylo tu dobré technické zázemí a současně se dalo natáčet relativně levně. Točili jsme v České republice, v Maďarsku. Strávil jsem hodně času v komunistických zemích. Moc se mi tu líbilo.

HN: Jaký film jste v Praze natáčel?
To už si nepamatuju.

HN: Ale že nebyl salát, to jste nezapomněl...
No, ano. Při mé první návštěvě jsem bydlel u Karlova mostu. Ještě je tam hotel U Tří pštrosů? Měl jsem pokoj Miloše Formana.

HN: Jste Angličan, ale žijete v Los Angeles. Milujete viktoriánskou poezii...
Ale mám rád i americké básníky. Jsem Angloameričan, cítím se doma v obou kulturách. Jsem šťastný v Americe a když se vrátím do Anglie, je mi tam také dobře. V Americe žiju od roku 1976.

HN: Podle řeči jste ale stále Angličan. Je to pro vás výhoda, nebo jste měl chvíle, kdy jste se snažil v Americe svoji výslovnost zakrývat?
Každý herec se musí naučit předstírat a hrát jiný akcent. Je hodně amerických herců, kteří umějí skvěle napodobit britský akcent. To je příjemné. Platí to i naopak. Momentálně například Daniel Craig hraje na Broadwayi chicagského policajta.

HN: Takže jste se nemusel nijak zvlášť přizpůsobovat...
Ne, vůbec ne. Dokonce se lidem v Anglii někdy zdá, že mluvím americkou angličtinou, i když se o to nesnažím. Když si to ale role žádá, umím přepnout.

HN: Dlouho žijete v Hollywoodu. Necítíte se tam někdy nepatřičně, když jste už víc než čtyřicet let ženatý s jednou ženou?
Hollywood je souzen podle excesů. To lidi zajímá. Je tam hodně lidí, kteří jsou celý život ženatí a vdaní jen jednou, ale to je nuda. Fascinující jsou rozvody a nepříjemnosti. Bohužel žijeme v éře bulváru. Mám hodně přátel, kteří žijí v trvalých vztazích.

Nedávejte na první dojem o Hollywoodu, který vytváří televize a bulvár. To není celý obraz. Ve skutečnosti je to velmi vážné město. Je tu víc muzeí než v New Yorku, jsou tu vědecké zdravotní ústavy, velké bankovní centrum a tak dále. Na to se ale zapomíná, protože je to především sídlo zábavního průmyslu. Někdy si říkám, bože, proč musíme být pořád poměřovaní s tou idiocií, kterou Hollywood tak přitahuje.