Mistr dedukce Sherlock Holmes se změnil ve rváče

V novém akčním dobrodružném filmu Sherlock Holmes se geniální detektiv z Baker Street 221B a jeho věrný společník doktor Watson snaží zhatit hanebné pikle popraveného arcilotra, jenž vstal z mrtvých, aby pomocí čarodějnických praktik změnil běh světa. Se slavnými postavami sira Arthura Conana Doyla má tato dvojice ale společná jen jména a adresu bytu.

Režisér Guy Ritchie i tým scenáristů a producentů se v rozhovorech dušují, jak velkými obdivovateli Holmesových příběhů jsou. Jejich film je však usvědčuje, že příliš pozornými čtenáři nebyli. Jejich proklamované "dynamické" pojetí totiž z Holmese i Watsona činí spíše Bodieho a Doyla viktoriánské éry, kteří případy řeší převážně ranami pěstí a kopanci.

Mozek mistra dedukce nemá příliš času luštit logické hádanky: občas na ně sice najde odpovědi díky vůni bretaňské šalvěje, mnohdy je ale zahlcen "počítačovou" expertizou provedení i účinnosti bojových chvatů.

Ritchie - vykradač hrobů

Holmesovský mýtus samozřejmě není nedotknutelný a po vzniku pietního seriálu s Jeremym Brettem (1984 až 1994) je otázka, zda má vůbec smysl zkoušet točit další věrnou adaptaci původních Doylových příběhů.

Jak ale dokládají někteří jeho literární pokračovatelé - například Mark Frost (Seznam sedmi, 1993) a David Stuart Davies (Dvojí hra na Baker Street, 2004) - lze vymyslet téměř "svatokrádežnou" holmesiádu, jež klíčové události v životě nesmrtelného detektiva nahlíží z nového pohledu, přitom ale zůstává věrna originálu a respektuje pravidla kánonu. Třeba i tím, jak důsledně je porušuje.

Když režisér neví

Ritchieho snímek je roztříštěný jako by sám režisér netušil, jaký film chce točit. Zda moderně pojatou detektivku ve staromódních kulisách, okultní dobrodružství, viktoriánskou komedii či parodii jednoho mýtu.

Jeho interpretace Sherlocka Holmese (typově nevhodně vybraný Robert Downey Jr. jej ztvárnil jako sešlého dandyho) postrádá napětí i tajemství a rozšiřuje kategorii filmů typu Liga výjimečných či Van Helsing.

I ty starosvětskou romanticko-dobrodružnou poetiku pošetile přizpůsobují klipově-akčním požadavkům současného popcornového diváka, příběhy zahlcují křiklavými digitálními efekty a kinetickými rvačkami, nectí však charaktery literárních předobrazů a svévolně jim mění motivace i vlastnosti.

V Doylových příbězích Holmes neřeší žádná kolosální spiknutí, ale spíše rafinované zločiny spáchané z chamtivosti a z vášně. Svět zachraňuje akční hrdina, nikoli detektiv, ať již se jmenuje Holmes, Poirot či Marlowe.

Fantasmagorická zápletka, jež si pohrává s černou magií, navíc (navzdory "racionálnímu" vysvětlení nadpřirozených sil verneovskými vynálezy a kouzelnickými triky) působí, jako by vypadla spíše z letopisů vykradačky hrobů Lary Croftové než z Watsonovy pověstné plechové schránky, skryté v sejfech na Charing Crossu.

Zbyly jen housle a dýmka

Další stylově nepatřičné prvky, inspirované bondovkami (scény v loděnicích či na jatkách) i thrillery Dana Browna (rituály bratrstva Chrámu čtyř řádů), autoři vyvažují přímočarými odkazy na Doyla.

Ve filmu nechybějí povinné holmesovské propriety (housle, dýmka), objevují se v něm důvěrně známé postavy, včetně "ženy všech žen" Ireny Adlerové (i ona se změnila v "ranařku", pracující pro rádoby tajemného profesora), prostor mají i nahodile vybrané citace z knih (vystřílené vlastenecké iniciály V. R., informace vyčtená z hodinek apod.).

Dodatek v závěrečných titulcích ("Sherlocka Holmese a dr. Watsona vytvořil sir Arthur Conan Doyle a objevují se v jeho povídkách a románech") ale potvrzuje, že film je naopak určen divákům, kteří tyto knihy nikdy nedrželi v ruce.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků