Pozoruhodné retro Radima Špačka Pouta vypráví o normalizačním dusnu

Silných příběhů, jež reflektují obludné praktiky StB, se v poslední době urodilo hned několik. O strachu, vydírání a lámání charakterů vyprávějí televizní dramata Archiv a Smyčka i Hřebejkova novinka Kawasakiho růže. Metody estébáckého nátlaku popisuje i nový český film Pouta. Dělá to však jinak než všechna zmíněná díla.

Scenárista Ondřej Štindl prozradil, že prvotním impulzem jeho předlohy byla Scorseseho gangsterská kronika Casino. V ní dokonale fungující mafiánské impérium rozloží desperátská zpupnost. Film režiséra Radima Špačka nahlíží do jiné říše zla. Také její hladký chod naruší nezřízené touhy zdánlivě nedotknutelného příslušníka "státu ve státě".

Nemocná hlava, špinavé ruce

Retro, situované do roku 1982 (kdy vrcholila nechvalně proslulá akce Asanace), rozvíjí absurdní udavačsko-milostný víceúhelník. Jeho ústřední postavou je estébák Antonín, který je spolu s kolegou nasazený na disidenta Tomáše.

Od jeho kamaráda, zakázaného spisovatele Pavla, se při pravidelných kontaktech dozví, že objekt jejich sledování má milenku. Banální nevěra se stane nástrojem Tomášova vydírání. Rutinní akce se však zauzlí poté, co si její strůjce začne hrát na cosi mezi drsňáckým mstitelem, romantickým snílkem a samozvaným spasitelem.

Sonda o zatuchlém normalizačním "akváriu" je vesměs obsazena málo známými herci, což přispívá k její nevídané autentičnosti. Putinovsky vitální estébák (ve znamenitém podání Ondřeje Malého) několikrát zamete s lidmi, kterými z hloubi duše pohrdá.

Zároveň ale cítí, že mu život ujíždí pod nohama. Naději na jeho proměnu si zhmotní v osobě Tomášovy milenky. Jenže je až příliš vrostlý do nemocného systému a počíná si jako nebezpečný blázen.

Jeho idol, slovenská jeřábnice Klára (Kristina Farkašová) je ze všech postav nejsvobodnější. Ale jen proto, že nemá co ztratit. Všichni ostatní se plácají v kalném rybníčku takzvaného reálného socialismu.

Plebejský disident Tomáš (Martin Finger), jenž podvádí svou ženu, i opoziční intelektuál Pavel (Luboš Veselý), který se nechá "vytěžovat" a podvádí tak sám sebe. Bizarní panoptikum dotváří Antonínův snaživý kolega Martin (Lukáš Latinák) i jejich zlověstně inteligentní šéf (Oldřich Kaiser), jenž rád cituje zvrhlé čekistické krédo o chladné hlavě, horoucím srdci a čistých rukou.

Tíseň bez barevnosti

Průhled do socialistické beznaděje, který mistrně nasnímal kameraman Jaromír Kačer, umocňuje pečlivá výprava. Z procovských úřadoven (vesměs natočených v bývalé budově Rudého práva na Florenci), šedivých baráků, neosobní tovární haly a neútulných bytů čiší stísněná doba, jež postrádala barevnost, kreativitu i integritu charakterů.

Špačkův a Štindlův film je sice trochu rozvleklý a zaumný, nepostrádá však tajemství a zadírá se pod kůži jako nepříjemná vyrážka. Lze ho vnímat jako antitezi přeceněného německého retra Životy těch druhých. Pravdu mají spíš ti, kdo Pouta přirovnávají ke slavnému rumunskému snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, v němž se úděsná causescovská diktatura dere z každého záběru.

Pouta nejsou nijak útěšnou podívanou a diváka postupně semílají stejně jako normalizační dusno, o němž vyprávějí. Dobře natočené a věrohodně zahrané drama o vyšinutých existencích evokuje bezčasí, kdy jsme všichni žili v kleci.

Oklikou však vypovídá i o současnosti, v níž si každý může říkat, co chce, kde však bují bezohlednost v elegantnějších formách. Mezi přičinlivými šmejdy, kteří se oháněli estébáckou legitimací, a gaunery v nóbl oblecích je totiž menší rozdíl, než se možná zdá.

• Diskuse
• Celkem 11 příspěvků