Je to tady. Do kin celého světa včetně Česka dnes vstupuje „poslední“ Harry Potter. Před kiny se opět tvoří dlouhé fronty, pokladny znovu hlásí vyprodáno na několik dní dopředu, svět zase zasáhla globální „potteromanie“. A je nač se těšit. Alespoň zdánlivě.

Harry dospěl, po Brumbálově předčasném skonu opouští školu, zbrojí na závěrečný fatální střet s Voldemortem, on i jeho přátelé namísto školních škamen a luštění dětských rébusů hledají místo v životě dospělých, poprvé čelí lásce, ale taky smrti. Osudový souboj s „vy-víte-kým“ se neodvratně blíží, stahují se mračna (ta pomyslná i skutečná).

Tenhle film přeci nemůže zklamat. Jenže filmová adaptace závěrečné sedmé (a po všech stránkách rozhodně nejlepší) knihy heptalogie J. K. Rowlingové Harry Potter a Relikvie smrti je „posledním“ dílem jen podle názvu.

Od pohádky k thrilleru

Režisér David Yates, který už s předchozími dvěma filmy Fénixův řád a Princ dvojí krve posunul původní dětskou pohádku formálně i obsahově k umně natočenému, fascinujícímu a zcela dospělému thrilleru s hororovými prvky, filmovou verzi potterovského finále rozlomil do dvou celovečerních částí.

Nyní předkládaný první díl, v němž se režisér soustředí v podobě netradiční road movie převážně na zdlouhavé hledání magických viteálů, podivuhodných relikvií, které mají spasit svět kouzel i svět lidí, budou-li do jednoho zničeny, je bezesporu krásný, líbivý a nápaditý – třeba v momentě, kdy hraný příběh přeruší mistrovská animovaná sekvence přibližující původ a vznik magických Relikvií smrti. Tři bratři, kteří oklamali Smrt, se v kreslené  Yatesově verzi hravě vyrovnají tomu nejlepšímu z Tima Burtona.

Z filmařského hlediska poutavých triků, speciálních efektů i hereckých výkonů nový Potter opět výrazně převyšuje hollywoodský průměr, za což vedle hvězd typu Ralpha Fiennese vděčí především trojici nedávno ještě dětských hrdinů v čele s Danielem Radcliffem a Emmou Watsonovou. Ti namísto někdejší dětské roztomilosti a spontánnosti předvádějí vyzrálé a sebevědomé herecké výkony. To je ale všechno.

Méně kouzel, víc filosofie

Relikvie smrti 1 nejsou filmem strhujícím, nijak zvlášť dramatickým, natož pak „nejsyrovějším“, jak (snad ze zvyku a pokory před celosvětovým potterovským šílenstvím) s desítkami variací na adjektivum „temný“ automaticky napsali někteří kritici. Snad byli okouzlení fantasticky sestříhaným trailerem, který však obsahově i vizuálně čerpá především z druhého, zatím neuvedeného dílu filmu.

Důvod zklamání při závěrečných titulcích je banální. Na vrcholný střet Harryho s Lordem Voldemortem prostě ještě nedojde. Zatím se jen čeká, hledá, prchá, putuje, vysvětluje a filosofuje. Tento prostý fakt je největší slabinou filmu, jehož knižní předloha mistrovsky graduje právě až ve své druhé polovině.

Hodnotit nového Pottera podle obvyklých kritických šablon je zkrátka problematické. O tom, že je strhující sága o malém vyvoleném čaroději v knihkupectvích i na filmovém plátně oprávněným globálním popkulturním fenoménem, není sporu. Místy vysloveně těžkopádné Relikvie smrti 1 však vzbuzují dojem, že forma a byznys definitivně převýšily původní obsah. Snad se kouzlo s opravdovým finále zase vrátí. Uvidíme příští léto.