Oldman, Gary Oldman. Jeden musí z kola ven ve stylové antibondovce

Od teenagerské upírské romance k adaptaci jednoho z nejslavnějších špionážních románů. Na první pohled by se mohlo zdát, že angažovat švédského režiséra Tomase Alfredsona pro režii špionážní klasiky Jeden musí z kola ven britského spisovatele Johna le Carré je nelogická volba.

Rozhodnutí, které by agent veterán George Smiley, ústřední postava le Carrého románu, nikdy neudělal. Ale podobně jako v předloze odehrávající se ve světě britské výzvědné služby MI6 v období studené války, první pohled může klamat a svést na scestí.

Alfredson se ukazuje jako překvapivě osvícená volba. Stejně jako přinesl novou krev do žánru upírských filmů s Ať vejde ten pravý, inovuje v případě snímku Jeden musí z kola ven, který vstoupil do české distribuce, i žánr špionážního dramatu.

Když vejde ten pravý

Román Jeden musí z kola ven, který vyšel v roce 1974, je obecně považován za le Carrého nejlepší dílo. Pět let po jejím vydání ji BBC zpracovala do sedmidílné minisérie, v níž si hlavní roli Smileyho, jenž je povolán zpátky do služby, aby odhalil ve vedení MI6 dvojitého agenta donášejícího Kremlu, zahrál Alec Guiness.

Přestože má minisérie svoje starosvětské kouzlo a v době svého vzniku nevyhnutelně rezonovala díky politické i společenské aktuálnosti tématu, Alfredsonova dvouhodinová kompaktní verze je nejen o poznání stylovější, s jasnou estetickou vizí, ale i do jisté míry věrnější spletité předloze.

Labyrintózní povahu le Carrého světa, v němž se vrství jedno tajemství na druhé, symbolizovala v úvodních titulcích minisérie ruská bábuška - příznačné pro určitou nadsázku, jež charakterizuje le Carrého špionážní příběh.

Základní zápletka by ale nemohla být prostší. Špičkový agent ze staré školy, který byl odejit, když s nástupem studené války nastoupily i nové poměry a priority, má najít mezi svými bývalými spolupracovníky "krtka" (termín, jejž vymyslel le Carré, sám bývalý člen výzvědné služby, který působil pod krycím jménem "Second Secretary" na ambasádě v Bonnu).

Zrádcem je každý

O co jasnější je zápletka, o to složitější a komplikovanější je ale nacházení odpovědi na otázku, kdo je onen zrádce. Ve hře jsou jména pěti agentů, včetně Smileyho samotného. Každý je potenciální viník a každý je nakonec nějakým způsobem i vinen. Jen je otázkou, kdo spáchal zradu největší. A kdo jen ty "malé", osobní.

Alfredsonův pomalý a odtažitý styl režie je kongeniální k le Carrého stylu vyprávění i k vytvoření atmosféry neustálého podvědomého napětí, nikoliv přímé hrozby, ale ekvivalentu chůze po tenkém ledě, kdy jeden špatný krok znamená nejen konec kariéry, ale i rozsudek smrti. Není možné věřit nikomu. A už vůbec ne vlastním kolegům.

Jak ukázal snímek Ať vejde ten pravý, Alfredson je intuitivní režisér, schopný z náznaků vytvořit intenzivní atmosféru, která obaluje prostý příběh a dělá ho výjimečným. Jeho "atmosférická" režie nemohla najít lepší uplatnění než v konstrukci špionážního světa.

externí video: Jeden musí z kola ven - český trailer

Alfredson neprodyšně uzavírá kosmos tajné služby, za jehož hranicemi nic neexistuje. Centrem je úl ústředního velitelství, zaplněný šanony, archivy, sejfy, prehistorickými nahrávacími zařízeními a kradmými pohledy.

Běžný život je relevantní, jen pokud nějak zapadá do rozběhnutých machinací jednotlivých aktérů. Ty se odhalují postupně, ve flashbacích.

Film se vrací do minulosti specifického mikrosvěta "rodiny", kolektivu, kde se spřádají temné koalice a kde se i novoroční večírek - přes všechnu svoji bujarost zosobněnou operativcem v masce Lenina trdlujícím na pódiu za zvuků sovětské hymny - stává součástí špionážní hry. I zahlédnutá manželčina nevěra na terase je součástí plánu.

Skotačící Lenin

Zhruba někde v polovině Smileyho vyšetřování začne Alfredsonův enigmatický styl zdánlivě téměř pracovat proti soudržnosti filmu samotného. Rozkládat ho zevnitř. Jako by se Alfredson ponořil do náznaků a nedořečení natolik, až hrozí, že ztratí svého diváka, který si už nedokáže spojit jednotlivé souvislosti a má zmatek i v postavách, které scenáristé nechávají existovat bez jasnějších charakteristik, naznačení motivací, osobní historie.

Minulost a s ní informace, jež mohou posloužit jako vodítko k odhalení, kdo zradil, pronikají do děje útržkovitě a sporadicky. Jen jako zlomky šifer.

Největší šifrou odhodlaně zůstává samotný Smiley v podání Garyho Oldmana. Ten hraje analytického a vždy se ovládajícího Smileyho téměř v nadsázce. Je uzavřenější, mlčenlivější i neúprosnější než jakýkoli vzorový prototyp špiona z románů. Jeho pojetí tohoto naprostého Antibonda mu vyneslo nominaci na Oscara.

Byla by ale věčná škoda zaměnit princip vyprávění za lapsy v dramatické stavbě. Nejasnost a rozvolněnost jsou nejen součástí stylu, ale i výzvou pro diváka. Alfredson inteligentně tematizuje hlavní rys centrální postavy Smileyho - jeho schopnost pozorovat. A viděné pak analyzovat a spojovat.

Snažit se udržet krok se Smileym, vidět svět jeho očima, snažit se zorientovat a pochopit, kdo, co, jak a komu, je neokázalým zdrojem potěšení. Potěšení, jež roste, čím trpělivěji se jeden dívá.