Živě z Cannes: Chaplin na bytovce, obležený chlebíček Hitchcock a házení koulemi

Říct, že je Cannes filmový festival, je tak trochu lež. Cannes není úplně festival, ale Cannes určitě je film. Ve všech podobách, tvarech a mutacích. Těch kulturně a společensky oslavovaných souvisejících s uměleckou stránkou sedmého umění a mytologií kolem něj.

A pak těch méně zářných a materialisticky přízemních – jako je pojmenování polévky „Renoir“, nejspíš proto, že její chuť je esencí hravé poetiky, stejně jako tvorba „použitého“ francouzského filmaře. Jak by asi chutnal sendvič Hitchcock?

Volba výtahu

V Cannes je film na každém kroku, mimo centrum dění v Palais du Cinema a někdy na těch nejbizarnějších místech. Autorka si může ráno vybrat, jestli sjede do nového dne žánrovým výtahem „dobrodružství“ nebo „komedie“. Denně se tak musí vypořádat s výzvou, zda raději nepočkat na „komedii“, protože toho „dobrodružství“ už bylo tak akorát. Nebo naopak.

Hosté odnaproti mají k dispozici zaviděníhodnější dvojici výtahů krimi a western. I bagetu nebo noviny si je možné zajít koupit po červeném koberci se zlatou palmovou ratolestí. Kdyby Federico Fellini blahé paměti dostával padesát centů za každou reprodukci plakátu ke svému filmu Sladký život, kterých visí v hotelových pokojích po celém městě nesčetné kopie, mohl by si s přehledem koupit jednu z jachet kotvících na modrém horizontu.

U mě navíc ze stěn laškovně, prázdninově a patriotsky zhlíží pan Hulot na dovolené a Slečinky z Rochefortu. Nejen plakáty, ale i fotografie slavných tváří jsou roztroušené rutinně všude.

Humphrey a Buster

Při jízdě městem zničehonic vykoukne ze stěny věžáku obří Charlie Chaplin s Kidem. Průčelí prodejny lístků na autobusovém nádraží je rovnou kakofonií výjevů ze slavných filmů. R2D2 a C3PO z hvězdných válek sledují, jak Buster Keaton visí za hodinovou ručičku. Humphrey Bogartovi s Ingrid Bergmanovou je Busterův osud očividně jedno.

I výlohy obchodů na nákupní třídě d’Antibes nabízejí oblečení tak nějak filmově příhodné a prezentované. Fungují jako záchranná síť pro ty, kdo potřebují nutně malé či velké večerní, bez nichž vás čeká při pokusu o vstup do sálu striktní „No“ od některého ze zaměstnanců v pískových kvádrech.

Pak jsou v Cannes ale i lidé, kterým je film naprosto šumafuk. Většinou místní. Nebo alespoň ti, kteří na jedenáct dní nepronajali svůj byt za nekřesťanské peníze něktrému z dychtivých novinářů, filmových aspirantů, producentů, distributorů, obchodníků, festivalových dramaturgů... Ti, kterým je film jedno, pak hrají jen pár kroků od centrálního paláce, který uvnitř hekticky tepe, na desítkách malých, špagáty vymezených parcel, petanque.

Ale co Bardotka?

V odpoledním slunci desítky hráčů metají náčiní, lebedí si na lavičkách a zvídavě, tak trochu jako když se entomolog dívá na exotický hmyz, pozorují freneticky pobíhající návštěvníky, jak s odhodlaným nebo manickým výrazem v očích kmitají za svým cílem. Kolik festivalů už prošedivělí pánové museli vidět. Jestlipak ale hráli petanque a tvářili se, že se jich to netýká, když se na molu procházela Bardotka?

Na první potkání je Cannes babylon. Uvnitř něj je ale jasný vnitřní řád a rytmus, který je třeba nejen objevit (což není tak složité), ale i přijmout se všemi jeho zvláštnostmi (což muže být horší). A občas ho i třeba přizpůsobit sám sobě a pravidla pozohýbat. Tedy v možnostech vymezených barvou vaší akreditace a sítě kontaktů a známostí. Cannes je tak nakonec vlastně to, co si z něj každý udělá. Jako ostatně každý film.

Příště z Cannes třeba o Jamesi Bondovi vystupujícím v noci z moře a o tom, jak moc Cannes je nebo není pro snoby.