Recenze z Varů: Na slaměné cestě chce být poctou westernu. Končí jeho parodováním

Portugalský režisér Rodrigo Areias svůj debut točil se sympatickým záměrem. Chtěl vyjádřit poctu westernovému žánru, všem hodným, zlým a ošklivým, co ze sebe pro pár dolarů navíc dělají mrtvé muže.

Přes vykrádání westernové historie to ale došlo téměř k parodii, jak potvrdila sobotní mezinárodní premiéra filmu v rámci hlavní soutěže karlovarského festivalu.

Inspirace Jarmuschem

Natočit poctu nějakému žánru neznamená pouze vypůjčit si motivy z děl, jež ho reprezentují. Ve výsledku musí být obsaženo mnohem víc. Včetně prvků vymykajících se měřítkům, tedy například atmosféry.

Neschopnost toto pochopit ovšem není jediným problémem westernu Na slaměné cestě.

reklama

Ke klasickému westernu můžeme řadit nejrůznější jména. Lze zůstat u Sergia Leoneho, což je režisér, kterého by jako zástupce žánru zvládl zmínit i naprostý filmový analfabet. Anebo můžeme sáhnout rovnou po Jarmuschově Mrtvém muži (1995), k němuž se debutující režisér Rodrigo Areias otevřeně hlásí.

Tak či onak ale srovnání jakéhokoliv westernu s filmem Na slaměné cestě dopadne v neprospěch Areiase.

Po vzoru Jima Jarmusche se snaží dodat tradičnímu dramatu o pomstě existencionální přesah. Místo toho se však věnuje otázce existence a funkce moderní společnosti.

Přestože se tedy příběh muže, jenž se po letech vrací do rodného kraje, aby pomstil smrt svého bratra, odehrává počátkem minulého století, je jakýmsi pokusem o nadčasový snímek reagující na momentální situaci Portugalska.

Pomáhá si k tomu citáty z Občanské neposlušnosti amerického filozofa devatenáctého století Henryho Davida Thoreaua. Ty sice ne vždy s filmovým dějem korespondují, nicméně vyznění snímku dávají ucelenější formu. Bohužel jen na první pohled. V detailech se film Na slaměné cestě proměňuje v komickou parodii všeho, čemu měl být poklonou.

Když se nemlčí

Základním problémem je prazvláštní komunikace mezi postavami. V převážně málomluvném snímku je totiž většina dialogů jen střetem monologů. Postavy na sebe dostatečně nereagují, což vrcholí v okamžiku, kdy se k hlavnímu hrdinovi eastwoodovského typu přidává zmatený cizinec. Vzniká podivně groteskní podoba s filmem Butch Cassidy a Sundance Kid.

Upoutávka

externí video: Estrada de Palha (Na slaměné cestě) - upoutávka

Na slaměné cestě kvalitativně kolísá i po dějové stránce, staví na ohrané šabloně pomsty osamělého muže. Ústřední samotář nejprve vyráží pobít bandity, kteří připravili o život jeho bratra a ukradli mu stádo ovcí. Později ho už zajímají pouze ty ovce a ke konci se celý jeho úděl smršťuje v úprk před zkorumpovanou a pomstychtivou rukou zákona.

Ještě horší však je, že film  vyzní v precizním finálním záběru do prázdna. Ze scény odejde hlavní hrdina a snímek pozbude jakéhokoliv smyslu.

Western jen naoko

Dějovou linku filmu společně s jeho poselstvím či záměrem nevyváží ani stránka řemeslná. Tady se Areias svým idolům přibližuje víc, ale vděčí za to spíš fotogenickému prostředí než svým schopnostem. Kamera i střih se pod jeho vedením potácejí na hraně amatérismu.

Paradoxně film Na slaměné cestě musí na nenáročného diváka působit podobně jako klasiky westernového žánru. A to důrazem na pohyb postav skrz rozlehlou scenérií a především rozvláčným tempem, kterým se takové filmy většinou vyznačují.

Jenže Areias nastoluje pomalé tempo často zbytečně a nepochopitelně. Jeho debut má hodinu a půl, v subjektivním vnímání času ještě jednou tolik.

Rodrigo Areias dokázal splnit svůj cíl jen částečně. Zatímco měl v plánu natočit „něco jako Jarmuschova Mrtvého muže", natočil „něco jako western“.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků