Woody Allen se v Římě dívá na hry lásky šálivé, na nevěry i tajnosti

Woody Allen měl vždy pověst roztržitého, neurotického a svérázného režisérského génia, který raději hraje v klubu na klarinet, než aby si šel pro Oscara, a jehož "felliniovsko-bergmanovská" mysl stvořila unikátní snímky jako Annie Hallová či Manhattan.

Nikdo by ho nešacoval na protřelého byznysmena se solidním plánem. Právě jím se ale ukázal být po svém přesunu z USA do Evropy.

Prominentní americký expat od té doby zkušeně vyrábí turistické bedekry po evropských metropolích, amerických fantaziích o starém kontinentu a vztahových propletencích ozvláštněných více či méně vtipným, trefným či sofistikovaným komentářem k elitismu, střetu kultur a lidské existenci.

Po loňském výletu do Paříže se letos prochází ulicemi Říma ve standardizované "artovce" Do Říma s láskou, která má dnes premiéru. A výrazně přitom podceňuje inteligenci svého publika.

Já rozumím vám, vy mně

Allen vždy tvrdil, že mu Evropané rozumějí lépe než Američané. Těm prý chybí senzibilita nutná k tomu, aby se naladili na stejnou kulturní a intelektuální vlnu jako rodák z Brooklynu, jenž začínal svoji kariéru psaním jednořádkových vtipů pro noviny, pak vystupoval jako komik v newyorských klubech a o něco později svůj humor uplatnil v absurdních komediích Banáni nebo Láska a smrt.

Pokud Newyorčané všeobecně považují svůj své město za jiné a oddělené od zbytku Ameriky, pak byl Allen ambasadorem takové hýčkané odlišnosti.

Stejně jako Evropané rozumějí jemu, rozumí i režisér z pozice kosmopolitního intelektuála jim a obdivnému i podezíravému pnutí, které mezi zástupci obou kontinentů historicky panuje. Alespoň soudě podle témat jeho filmů z posledních zhruba deseti let.

Některá jeho pojednání na výše zmíněná témata v sobě mají vtip a osten jeho raných snímků. Jiná nejsou ničím víc než pseudointelektuálními rozjímáními, jež se na konci před očima promění přesně v to, co zdánlivě s nadhledem kritizují.

Do první skupiny patří třeba Vicky Cristina Barcelona. Podvratná romance, v níž Allen ironicky glosuje naivitu, jistou aroganci a stereotypní hurá zážitkářství amerických turistů v Evropě. Zosobňuje je mladá Američanka, která přijela poznávat španělskou kulturu, aniž by uměla slovo španělsky, a jež skončí po krk ve vztahové fantazii mezi žhavým Španělem a jeho hysterickou, mentálně nestabilní (ex)milenkou. Naproti tomu Do Říma s láskou je ukázkovým příkladem zmíněné intelektuální pseudokontemplace.

Dekameron made in the USA

V romantické frašce Allen naplno rozehrává motiv, který načal ve svém předcházejícím snímku Půlnoc v Paříži - pranýřování ignorance a kulturního snobismu večírkového typu, jemuž se daří pouhým papouškováním naučených pouček o modrém období Pabla Picassa a trivialit ze života Modiglianiho.

Už v samotné základní vypravěčské premise svého posledního filmu se ale režisér sám stává jedním z kulturních "snobů", nad nimiž se tolik povýšeně tyčí. Na italské půdě si vypůjčuje z italské vysoké kultury ten nejvíce očekávaný a nejsnazší zdroj - Dekameron, knihu notoricky známou každému absolventovi střední školy, aniž by ji nutně musel číst.

Smrtí posedlý neurotik

Do Říma s láskou je Allenovým biliárem veskrze komických a nevážných vztahových eskapád několika italských a amerických párů různých generací. Sexuálně nekompatibilní italští novomanželé z provincie, do jejichž života vstoupí souhrou náhod pohledná prostitutka (Penelope Cruzová), která manžela renesančně rozverně zaučí, a pomůže tak jednomu vztahu. Obyčejný nudný pár ve středních letech, jehož prostřednictvím Allen nepříliš smysluplně ve vztahu k celkovému vyprávění kritizuje absurditu reality show a kulturu celebrit.

Nebo dvojice amerických studentů žijících ve "věčném městě", jejichž vztah naruší dívčina kamarádka, afektovaná aspirující herečka, která v Allenově světě zosobňuje zmíněný poučkový pseudointelektualismus vyznačující se v jejím případě znalostí pouze jediného verše ze všech klasických knih a básní.

I když režisér fyzicky roli vypravěče přenechal "obyvateli Říma" a sám zaujal místo v jednom z párů, kde hraje režiséra oper v důchodu, je pozorovatelem osudů lidí, kteří se k sobě hodí více, méně nebo vůbec. Vykloní se z okna renesančního domu a dívá se na hry lásky šálivé, na nevěry, tajnosti a usmiřování, jež se opakují generaci za generací. Sám se při tom evidentně baví svojí rolí, jak jinak, smrtí posedlého amerického neurotika.

Hlavním paradoxem Do Říma s láskou je, že film, který ostentativně pranýřuje snobismus a pseudointelektuální přístup k evropským dějinám i umění, se sám příkladem takového snobismu stává. Jako předstírané vysoké umění, které sděluje hluboká poselství, aniž by cokoliv podstatného říkal. Fakt, že si přitom v tomto ohledu tak trochu alibisticky utahuje sám ze sebe, na výsledku nic nemění.

Do Říma s láskou není zásadní umělecký film, jak se snaží fingováním sofistikovanosti, zdánlivě sžíravých kulturních komentářů i absurdních vtipů přesvědčit své publikum. Je příkladem předvídatelné standardizované artové žánrové kinematografie. Filmem pro dav, který namísto popcornu a Coca-Coly upíjí rulandské šedé a zakusuje minijednohubky, nejlépe nízkotučné a bio.

Do Říma s láskou se tak nijak zásadně neliší třeba od "pokleslé kultury", jako je Policejní akademie.

video: Woody Allen zamířil Do Říma s láskou

• Diskuse
• Celkem 8 příspěvků