Dokumentární film Rok bez Magora připomíná evangelium. Příběh o životě a smrti básníka Ivana Martina Jirouse, který právě přichází do kin, sice nemohl končit vzkříšením, přesto za něj lze považovat celý snímek režiséra Olivera Maliny Morgensterna.

Jako by právě dvouapůlhodinový, informačně hutný dokument s několika tuhými, jen ilustrativně hranými sekvencemi chtěl být rozměrnou freskou zobrazující v kopuli sakrální stavby Jirousovo nanebevstoupení. A s ním i tušení věčné Jirousovy přítomnosti.

"Pořád máme pocit, že se tady někde potácí," říká v závěru filmu o Jirousovi chemik František Rudl. Přitom slovu "potácí" lze přisoudit dva významy. První odkazuje k vlivu alkoholu na český underground, jemuž byl "lahváč" monstrancí, jak i Morgensternův dokument zhusta ilustruje.

Druhý, ovšem podstatnější, odkazuje k roztěkanému pohybu vizionáře "Magora" Jirouse českou společností. Jako by Jirous projezdil svůj sedmašedesátiletý život v pouťovém elektrickém autíčku, které co chvíli narazí do jiných posádek nebo do pevně daných mantinelů. Bez kolizí se tato atrakce nedá uřídit, stejně tak Jirousův život.

Přesto desítky zpovídaných lidí z filmu režiséra Morgensterna, s nimiž se Jirous v životě srážel, někdy dokonce hrubě a nevybíravě, na něho posmrtně vzpomínají s pokorou. Jako kdyby jim onen vznětlivý "rváč" – který ale napsal na čtyřicet básní o Panně Marii, vypočítává ve filmu kněz Ladislav Heryán – svými pěstmi či urážkami neublížil, nýbrž požehnal.