Nekrolog: Attenborough svému filmu o Gándhím obětoval dům i uměleckou sbírku

Ve věku devadesáti let v neděli zemřel britský herec a později režisér Richard Attenborough.

Nejvíce proslul filmem Gándhí, který roku 1982 vyprávěl o duchovním a politickém vůdci hnutí za indickou nezávislost. Peníze na výrobu snímku Attenborough sháněl takřka dvacet let.

Když za něj přebíral Oscara, vzpomínal, jak mu odmítl přispět významný hollywoodský producent, protože “na film o malém hnědém chlapíkovi v prostěradle do kina nikdo nepůjde”.

Režisér si kvůli Gándhímu vzal hypotéku na svůj vlastní dům, prodal takřka celou sbírku umění, přijímal “zcela úděsné herecké role”, aby si vydělal, a do filmu nakonec investoval tolik vlastních peněz, “až nebylo z čeho platit složenky”.

Do snímku obsadil Attenborough celkem 430 herců, jen pro scénu Gándhího pohřbu využil 300 tisíc komparzistů. I kvůli tomu se rozpočet vyšplhal na tehdy astronomických 22 milionů dolarů.

Distribuční společnosti odhadovaly, že film si na sebe nikdy nevydělá, nakonec ale utržil dvacetkrát tolik – a to i přesto, že do hlavní role Attenborough riskantně obsadil tehdy ještě neznámého Bena Kingsleyho.

Příběh indického právníka, ze kterého se stane mírumilovný vůdce boje za indickou nezávislost, jejíhož vyhlášení roku 1947 konečně dosáhne, nakonec získal šest sošek Oscara, přičemž sám Attenborough si odnesl ceny za režii a produkci.

"Gándhí absolutně věřil, že se vůle národa, jestliže je přáním převážné většiny lidu, může vyplnit, aniž by byl ztracen jediný život," vzpomněl režisér při své návštěvě Prahy v prosinci 1989 v narážce na tehdy čerstvé události 17. listopadu.

Film Gándhí kritizovali někteří historici, podle nichž Attenborough ve prospěch indického vůdce opomenul, že také Britové se roku 1947 chtěli své bývalé kolonie Indie zbavit. Režisér se bránil, šlo mu prý především o to, aby působivě odvyprávěl příběh o vůli a odhodlání Gándhího.

“Všechny mé filmy zpochybňují establishment, autoritu, intoleranci a předsudky,” vzkázal později Attenborough, byť ten sám byl již roku 1967 vyznamenaný Řádem britského impéria a později pasovaný na rytíře.

Zatímco hrdinové Attenboroughových filmů, k nimž kromě Gándhího patřili mladý Winston Churchill či Charlie Chaplin, usilovali o změnu systému zvenčí, sám režisér měl nepopiratelný vliv uvnitř establishmentu.

Působil jako šéf Britského filmového institutu, byl ředitelem Královské akademie dramatických umění v Londýně či předsedou Britské akademie filmového a televizního umění.

Od mládí patřil k příznivcům labouristů, což například podle BBC jeho filmy reflektovaly. Díky stykům s anglickou královskou rodinou například vedl princeznu Dianu k tomu, aby zahájila svou kampaň za zákaz nášlapných min, ve Sněmovně lordů zase Attenborough kritizoval anglickou vládu za nedostatečnou podporu umění.

Kvůli počtu správních rad a organizací, v nichž působil, si Attenborough prý nikdy nedokázal zapamatovat jména všech svých spolupracovníků, “a tak všechny oslovoval drahoušku”, jak vysvětloval v rozhovorech.

Nejslavněji toto oslovení použil začátkem 80. let, kdy na schůzce v Downing Street tehdejší premiérce Margaret Thatcherové popsal katastrofální stav britského filmu. Když se prý Thatcherová podivila, proč o tom nevěděla dřív, Attenborough odvětil: “Nikdy jste se mě na to neptala, drahoušku.”

Richard Attenborough se narodil v Cambridge roku 1923 do rodiny univerzitního profesora a spisovatelky, která bojovala za lidská práva a při španělské občanské válce například pomáhala evakuovat baskické dětské uprchlíky.

V září 1939 rodina ve svém domě v Leicesteru přechovávala dvě židovské sestry, které uprchly z Berlína a díky Attenboroughovým později odcestovaly studovat do New Yorku. “To, že rodiče byli ochotni takto pomáhat druhým, zcela změnilo, jak jsem o životě přemýšlel,” řekl později Attenborough.

Na rozdíl od svého otce se mu však nedařilo ve škole. Již od roku 1935, kdy poprvé viděl Chaplinovu Zlatou horečku, prý chtěl hlavně hrát. “Viděl jsem tehdy, jak se lidé v kině smějí nebo si utírají slzy. Cestou zpátky ve vlaku jsem se rozhodl, že tohle chci taky umět,” vzpomínal.

V šestnácti Attenborough získal stipendium na Královskou akademii dramatických umění, kde se pak seznámil s herečkou a svou pozdější manželkou Sheilou Simovou. Před kamerou Attenborough debutoval roku 1942, už rok poté ale narukoval do Královského letectva, kde pak tři roky fotografoval nacistické základny.

Jeho prvními hereckými rolemi byli většinou zbabělci, outsideři či dospívající výrostci. Na to, aby hrál hlavní představitele zejména romantických filmů, podle producentů Attenborough nebyl dostatečně charizmatický.

Hned po válce si tak zahrál sociopata a vraha Pinkieho Browna v adaptaci románu Grahama Greena Brightonský špalek. Ve snímku Seance za deštivého odpoledne ztvárnil manžela neurotické pořadatelky duchařských seancí, se kterou unese zámožnou dívku a požaduje za ni výkupné.

Souběžně s tím se Attenboroughovi dařilo také v divadle. Patřil například k původnímu obsazení inscenace Pasti na myši od Agathy Christie, ze které se stala senzace britské divadelní scény. Attenborough představení opustil po dvou letech, inscenace se však v Londýně hrála dalších padesát roků.

Přestože už koncem čtyřicátých let měl Attenborough fanklub čítající 15 tisíc příznivců, jeho tvář z filmového plátna znali stále především Britové. To změnila roku 1963 teprve jeho průlomová role ve filmu Velký útěk, kde si zahrál po boku Steva McQueena.

Postava klidného britského velitele Bartletta, který plánuje útěk z německého tábora pro zajatce spojeneckých armád, otevřela Attenboroughovi dveře do Hollywoodu. V neposlední řadě mu zajistila i doživotní slávu v Británii, kde se Velký útěk ještě desítky let poté pravidelně vysílal o Vánocích, připomíná britský tisk.

Krátce nato si Attenborough zahrál alkoholického navigátora, kvůli kterému postava Jamese Stewarta ve filmu Let Fénixe ztroskotá s letadlem v poušti.

Po boku Steva McQueena se objevil znovu v dramatu Strážní loď Sand Pebbles, tentokrát v roli muže zamilovaného do čínské prostitutky, a rok nato hrál cirkusáka ve filmu Pan doktor a jeho zvířátka. Za tyto dvě role získal Zlatý glóbus za herecký výkon ve vedlejší roli.

Nepřehlédnutelný výkon odvedl Attenborough též jako britský generál ve filmu Šachisté, který roku 1977 natočil podstatný režisér indické nové vlny Satjádžit Ráj. “Spolupráci s Rájem považuji za jednu z nejdůležitějších v mém životě,” vyprávěl Attenborough, toho času již plně zaměstnaný natáčením Gándhího.

Později se Attenborough k herectví příležitostně vracel, například v čtyřhodinové adaptaci Hamleta, kterou natočil Kenneth Branagh.

Mladší generace diváků už si ale Attenborougha vybavuje zejména díky roli Johna Hammonda, milionářského majitele Jurského parku ve stejnojmenném filmu Stevena Spielberga z roku 1993.

Tou dobou už byl ale Attenborough dávno známý hlavně jako režisér. Už začátkem sedmdesátých let prohlásil, že se chce věnovat režii, aby “ve filmu dokázal to, co herec nemůže”.

Svůj první film, hvězdně obsazený satirický muzikál Jaká to rozkošná válka! z prostředí první světové války, natočil Attenborough roku 1969 a získal za něj celkem šestnáct mezinárodních cen.

Následoval snímek Mladý Winston o dospívání Winstona Churchilla nebo film Příliš vzdálený most o problematické operaci spojeneckých sil, které se roku 1944 snažily ubránit tři mosty v Holandsku.

Do tohoto filmu se Attenboroughovi podařilo obsadit Roberta Redforda, Seana Conneryho, Genea Hackmana a Michaela Caina zároveň. “Attenborough byl široko daleko nejslušnější člověk, se kterým jsem v branži přišel do styku,” prohlásil později scenárista snímku William Goldman.

Významný byl roku 1987 též Attenboroughův film Volání svobody, v němž vyprávěl o přátelství mezi novinářem a jihoafrickým lidskoprávním aktivistou Stevem Bikem. V kinech se ale dařilo i snímku Krajina stínů z roku 1993 o vztahu spisovatele C. S. Lewise, kterého ztvárnil Anthony Hopkins, s vdanou americkou básnířkou Joy Greshamovou.

Po několikaleté odmlce se Attenborough k režírování vrátil životopisným snímkem Chaplin, v němž komika a herce Charlieho Chaplina ztvárnil tehdy začínající Robert Downey Jr.

Přestože Downey byl za roli nominovaný na Oscara, film v kinech propadl. A totéž v žánru životopisných filmů čekalo i Attenboroughův snímek o mladém Hemingwayovi nazvaný Láska a válka z roku 1996.

“Jeden americký kritik řekl, že se zabývám víc obsahem než formou. To bych podepsal. Vždy se sám sebe ptám jen na jediné: říká ten film přesně to, co jsem jím chtěl říct?” říkal ke svým kasovním neúspěchům Attenborough.

Ten se k režii naposledy vrátil roku 2007 snímkem Tajemství prstenu v hlavní roli se Shirley MacLaine.

Tou dobou už ale Attenborougha trápily zdravotní potíže. Těžko se vzpamatovával také z tragédie, kdy během tsunami v Thajsku roku 2004 zemřela jeho devětačtyřicetiletá dcera, tchyně a patnáctiletá vnučka.

Po infarktu a pádu ze schodů před šesti lety se režisér mohl pohybovat už jen na invalidním vozíku.

Podle BBC dožil poslední roky spolu se svou manželkou v pečovatelském zařízení pro invalidní herce, které sami dlouhé roky podporovali.