Novému českému filmu nazvanému Já, Olga Hepnarová během prvních dnů festivalu Berlinale takřka nelze uniknout. „Vy jste z České republiky? A neviděl už jste ten film?“ ptá se německý novinář před začátkem projekce novinky bratří Coenů.

Ubezpečuji ho, že „ten film“ večer bude mít světovou premiéru. Ráno po ní u pokladny na lístky nastává podobná situace. Když mladík za pultem při pohledu na akreditaci pojme podezření, že jsem z Česka, hned ho zajímá, zda jsem film viděl a jaký je. „Ptá se na něj hodně lidí,“ dodává.

Zahajovací snímek prestižní sekce Panorama na sebe pochopitelně lákal pozornost. Právě v této sekci se velmi často nakupují snímky do mezinárodní distribuce a po hlavní soutěži je nejvíce „na očích“.

Debut režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy o Olze Hepnarové, vražedkyni a poslední ženě popravené v Československu, se ve čtvrtek večer takřka paralelně promítal ve třech sálech. Oba režiséři měli jasný program i na pátek: od deseti dopoledne do šesti večer odpovídali na otázky zahraničního tisku.

„Už vyšla německá recenze a také jedna ruská, čekáme, co napíše Variety,“ říká režisér Tomáš Weinreb, když tvůrčí dvojici potkám před největším festivalovým kinem Berlinale Palast. Jsou pochopitelně nervózní, ruskému tisku se film příliš nelíbil a čekají je nekonečné dotazy žurnalistů.

V americkém časopisu Variety nakonec Olgu Hepnarovou pochválili. Kritik Guy Lodge snímek popisuje jako „stále aktuální případovou studii extrémního traumatu vyvolaného šikanou v mládí a zanedbáváním rodičů“, vedle kamery a formální střídmosti filmu vyzdvihuje výkon začínající polské hvězdy Michaliny Olszańské v roli Hepnarové.

Olszańská před měsícem zaujala Ameriku na festivalu Sundance v dramatu The Lure a patří k dalším mezinárodním lákadlům nového českého filmu.

„Musela jsem odhalit své nejtemnější stránky,“ popsala po premiéře Olszańská hereckou výzvu spojenou s rolí Hepnarové. „Jde o monstrum, ale nenarodila se tak, stvořila ji společnost.“

Snímek vzbuzuje ohlas i v německém tisku, deník Tagesspiegel píše o koncentrovaném, klidném díle. Film má podle listu univerzální kvalitu coby studie utrpení a sociálního vyloučení.

Deník Taz si všímá spojení lesbické tematiky s napínavou filmovou formou a poznamenává, že ve filmu je k vidění pravděpodobně nejlascivnější scéna celého Berlinale.

Lesbických milostných scén je ve filmu povícero, ale právě ta s Marikou Šoposkou je velmi explicitní. Na berlínském festivalu se uděluje Teddy Award, jedna z nejprestižnějších queer cen na světě, která navíc letos slaví třicáté výročí. Vedle silného tématu pocházejícího ze skutečnosti o důvod navíc, proč český snímek tak rezonuje.

I váhavější recenze chválí přinejmenším kameru a film, věnovaný režisérovi Františku Vláčilovi, může zahraničnímu publiku připomenout časy, kdy česká kinematografie měla ve světě zvuk. Ale právě zvuk je jednou z problematičtějších částí snímku. Mezinárodní ucho na to možná nebude dostatečně citlivé, ale fakt, že je hlavní hrdinka nadabovaná do češtiny, vyvolává trochu jiný druh odcizení než uhrančivý herecký projev herečky Olszańské.

Olga v pojetí polské herečky do světa nezapadá už svým postojem, ve většině scén působí nepatřičně, znervózňuje už svou přítomností. To je zcela v duchu snahy tvůrců. Její promluvy, které obžalovávají celou společnost, ovšem z díla poněkud trčí a samotný závěr filmu je jeho nejproblematičtější částí.

Já, Olga Hepnarová není dokonalý film. I jeho kritiky chválená střízlivá, pozorovatelská forma nemá vždy ten správný rytmus. Na druhou stranu je celý snímek záměrně vystavěný jako série „zadrhávajících“ scén, v nichž se dospívání mísí s dospělostí a z nichž pozvolna vystává mnohoznačný obraz komplikované duše.

Někdy jde o obraz příliš návodný – jako když se ve vypravěčské zkratce všechny chovankyně ústavu, kde Olga nějaký čas pobývá, chovají jako lesbičky a svorně ji šikanují. I tak je Já, Olga Hepnarová ale stále výrazný český debut posledního roku.

Balancuje na hraně mezi uměřenou, chladnou, dokumentaristickou formou a líčením dramatického osudu s celospolečenským přesahem. Po loňských slibných debutech jako Schmitke či David a mezinárodních úspěších Rodinného filmu režiséra Olmo Omerzua jde o další signál, že se v českém hraném filmu něco děje. A že to nezajímá pouze české publikum.