Nejde o rebélii proti církvi, nýbrž moci, představil režisér Bellocchio film na Febiofestu

První očividnou novinkou letošního Febiofestu byl přesun čtvrteční zahajovací projekce do pražského Obecního domu. „Jsem pyšný, že jsme tu vybudovali nejkrásnější kinosál v Evropě,“ pronesl na úvod prezident festivalu Fero Fenič z pódia Smetanovy síně.

Pustit dobové melodrama Carol režiséra Todda Haynese, které celé stojí na jemné práci s barvou, v polorozsvíceném sále, kde každá z evakuačních lampiček u dveří do sálu přitahuje skoro víc pozornosti než plátno, však nebyl úplně šťastný nápad.

Příště by určitě bylo lepší navrátit úvodní film zpět do kina a reprezentativní prostory ponechat následnému večírku.

Cenu Kristián za přínos světové kinematografii včera obdrželi slovenská herečka Emília Vášáryová, španělská herečka Carmen Maura a italský režisér Marco Bellocchio. Ten v pátek večer v české premiéře představí svou novinku nazvanou Krev mé krve.

„Jsem rád, že tuto cenu dostávám v Praze. Jsem tu poprvé. Prahu znám prostřednictvím kinematografie i literatury, ale nyní doufám, že ji budu moci poznat i osobně,“ řekl Bellocchio v děkovné řeči.

Režisér na oplátku zavede pražské diváky do svého rodného městečka Bobbia, dějiště mnoha svých filmů. Ten nejnovější, Krev mé krve, získal loni cenu kritiky na festivalu v Benátkách a jde o thriller i podobenství, jež kriticky nahlíží na církev i politiku. Zároveň neobvyklým způsobem využívá odvěké kinematografické téma – vampyrismus.

„Nejde o rebélii proti katolické církvi, ale spíše proti moci, která se vás snaží uvrhnout do vězení, která se snaží uvěznit toho, kdo hledá svobodu prostřednictvím lásky,“ komentoval na páteční tiskové konferenci Bellocchio první část svého snímku, zasazenou do 17. století.

Kritika systému patří k Bellocchiovým odvěkým tématům, podobně jako práce s upírskými motivy.

Tentokrát režisér svůj film odvážně dělí na dvě nesourodé roviny – po excesivním vyobrazení postupů katolické církve, plném temných obrazů a symbolů, přichází ironický obraz současnosti. Ten podle Bellocchia vypráví především o konci jisté politické vrstvy, která vládla Itálii spolu s církví. A díky technologické revoluci a internetu tím končí i izolace lidí v Bobbiu.

„I městečko jako Bobbio se dnes dokáže otevřít světu,“ poznamenal na závěr tiskové konference Bellocchio, v jehož tvorbě se to globální vždy propojovalo s lokálním.

Krev mé krve je film přeplněný až drtivými obrazy, jejichž působivost umocňuje, ale zároveň ironicky posouvá chorální provedení jednoho z největších hitů skupiny Metallica Nothing Else Matters. Jde ale také o film, který konec jedné éry komentuje až bolestně doslovně a úporně.

Podobně jako je v rovině obrazů Bellocchiův nový snímek plný kontrastů světla a temnoty, jsou i obě jeho poloviny od sebe vzdálené nejen propastí staletí, ale též stylem.

Jediným pojítkem je nakonec čas. Navzdory divácky obtížně stravitelnému experimentu s vyprávěním ale z Krve mé krve až do konce zní verš z titulní písně „Open mind for a different view and Nothing else matters“ – dost klidně by mohl být i režisérovým krédem.