Od našeho zpravodaje z Cannes – Když učitel Winfried na rodinnou oslavu přijde namaskovaný jako zombie, vlastně to nikoho nepřekvapí. Dosud nejjednoznačněji kritikou přijatý snímek canneské soutěže nazvaný Toni Erdmann od německé režisérky Maren Adeové však je překvapení pořádné, byť ze začátku celkem nenápadné.

Otec-vtipálek se rozhodne nečekaně vpadnout do života úspěšné dcery Ines, lapené ve víru korporátního života uprostřed Bukurešti, a překonat propast, která mezi nimi je. S taškou přes rameno a nezdolatelným optimismem se pokoutně vplíží do sídla firmy, kde Ines pracuje. Předznamenává tak tón nejkomediálnějšího filmu dosavadní soutěže, který pojímá téma mezigeneračního vztahu pomocí série chytře vymyšlených invazí.

Jediný film letos soutěžící o Zlatou palmu, který vyvolával nejen salvy smíchu, ale spontánní potlesky uprostřed projekce, nemá ani trochu blízko k typickým českým tragikomediím. A vlastně v jádru není komedií.

Nemísí se tu tragické s komickým, ale spíše na sebe naráží dva protichůdné elementy v podobě protikladných hrdinů. Vposledku smutný, byť nikoli bezútěšný film, jehož trefné situace budou v divácích ještě dlouho rezonovat.

Upjatá Ines na první pohled vypadá, že stačí jeden jediný neopatrný dotek a bublina ostré manažerky, která se snaží uspět ve světě dravých mužů, praskne. Ve skutečnosti však je třeba celá řada pošťouchnutí a po více než dvou a půl hodinách, které však utečou jako voda, vše praskne zcela nečekaně.

Režisérka Adeová je strhující vypravěčka. Když otec sdílí s dcerou první trapné chvíle na slavnostní recepci i uvnitř sterilního moderního bytu, jde stále ještě o hořkou situační komedii. Po jeho odjezdu se pozornost přesune na dceru a její – zdaleka ne tak úspěšný – život na poli byznysu. S novou perspektivou dostává snímek zcela odlišný nádech.

Až ve chvíli, kdy se na scéně objeví obrovský zarostlý muž s falešným chrupem a představí se jako Toni Erdmann, začíná film, který na sebe nabaluje vrstvu za vrstvou a nikdy nepřestane překvapovat. Hmatatelné pocity trapna se dostavují s železnou pravidelností, nespadají do laciné komiky, ale nejde ani o drásavě odtažité drama známé třeba z mnoha současných rakouských filmů.

Rakouský herec Peter Simonischek, působící převážně na divadle, je obrovskou nepřehlédnutelnou hvězdou snímku. Poutá na sebe pozornost takřka vším, zdaleka nejen parukou a falešným chrupem. Herecky je vždy zcela přesný, všude je ho plno a nikdy nepřehrává.

Schopnost pomocí situací, které se ve většině nijak nedotýkají osobních věcí, pozvolna posouvat vztah plný bariér z minulosti, prozrazuje nejen komplexní scénář, ale i milimetrově přesnou režii. Snadno by z toho mohla být jen sentimentální převleková komedie, ale Toni Erdmann po většinu času city diváků i postav jen oťukává a chystá si půdu na finále.

Dojde na domácí večírek plný nahých lidí, na chlupatého bulharského „yettiho“ i na emotivnější podání písně Whitney Houstonové. Snad jen úplný závěr je lehce doslovný, byť nikdy nepřekročí hranu „nepovoleného“ sentimentu, kterou mnohá podobná vztahová dramata překračují beztrestně po celou dobu stopáže.

V pozadí se naťukne povaha eklektické rumunské společnosti i dravé firemní kultury, ale v centru pozornosti je oťukávání na zcela osobní rovině. Když to u Ines konečně „praskne“, jde o nevídanou směs komiky a roky potlačované hysterie, po níž následuje osvobození. Nevede k happy endu ani k vpadnutí do rodinného náručí, přesto však k proměně, která je obrovská, jen se slovy vylíčit nedá.

Snímek Toni Erdmann je zatím jednoznačný adept na některou z cen. Možná i na tu hlavní. Vpadne divákům do života jako jeho stejnojmenný protagonista a zakousne se do nich svými falešnými zuby.

Ten otisk na kůži zůstane možná napořád.