Nejspíš jen málokdo se letos na festival do Karlových Varů vracel tak rád jako polský režisér Tomasz Wasilewski. Když zde tento týden uváděl svůj poslední film Spojené státy lásky, na pódiu objal uměleckého ředitele festivalu Karla Ocha a řekl, že se vrací domů.

„Tady to všechno začalo,“ vysvětluje později Wasilewski. Poté co karlovarský festival uvedl první dva jeho filmy, všimli si režiéra dramaturgové Berlinale. Tam jeho Spojené státy lásky získaly Stříbrného medvěda za nejlepší scénář.

Wasilewski rád vytváří vizuálně chladné, nenápadně vyprávěné, ale emočně zdrcující portréty hrdinů, kteří v životě nemají zrovna štěstí. Ve své novince režiér hledí na čtyři ženy žijící v panelovém domě v Polsku těsně po změně politických poměrů. Jedna se zamiluje do kněze, druhou po smrti ženy odmítá dlouholetý milenec, postarší ruštinářka naplno propadne osamělosti, když už pro ni není ve škole místo. A ta nejmladší je sice bývalá královna krásy, ale i ona trpí samotou, neboť její manžel pracuje v Německu.

Nyní tento portrét obsesivních a nenaplněných tužeb a lásek, který obnažuje všechny hrdinky doslovně i vnitřně, mohli vidět první diváci. Záběry na nahá těla různého věku a různých tělesných proporcí mohou být pro někoho zneklidňující, ale největší neklid pramení z toho, co film Spojené státy lásky odhalí o nitru svých hrdinek.

„Někdy je těžší obnažit duši než tělo,“ říká Wasilewski, který patří k nastupující generaci polských filmařů zodpovědných za proměnu polského filmu a za jeho narůstající věhlas na světových festivalech.

HN: Když jsme se bavili před třemi lety ve Wroclawi, jen měsíc poté, co váš film Plovoucí věžáky vyhrál v Karlových Varech sekci Na východ od Západu, byla řeč o tom, že se polská kinematografie mění, že mladí filmaři přinášejí nový styl, nová témata. Jak je na tom nyní?

Velmi dobře. Jen loni drama Ida získalo Oscara, snímek Tělo dostal v Berlíně Stříbrného medvěda, letos můj film Spojené státy lásky také obdržel Stříbrného medvěda, měli jsme úspěch na festivalu Sundance. Mám radost, že nová generace filmařů začala točit, věřím, že přinášejí něco nového jak do polského filmu, tak v tom, jak portrétují skutečnost. Polský film je na vzestupu.

HN: Lze hovořit o generaci?

Každý z nás má odlišný styl, ale vždy jde o autorský film. A jedná se o filmy, které přesahují hranice Polska a obsahují úhel pohledu jejich autorů. To nás spojuje, vidím stále více takových filmů.

HN: Jak tyto často vyhraněné filmy přijímá polské publikum? Váš snímek Plovoucí věžáky vypráví o gayích, Spojené státy lásky se dotýkají katolictví, ale je zde spousta explicitní nahoty.

Spojené státy lásky poběží až na festivalu Nové horizonty a poté koncem měsíce půjdou do kin, festivalové publikum je zatím přijalo dobře. Polský film se mění, dotýká se více skutečnosti, ovšem z naší vlastní perspektivy. Ty filmy jsou o tom, co kolem sebe pozorujeme, jsou pravdivé, není v nich nic falešného. Proto prorazily.

HN: O tom není pochyb, přesto mi vrtá hlavou, jestli to stejně vidí i domácí publikum.

Myslím, že ano. Před jedenácti lety, když vznikl Polský filmový institut, se prodalo 800 tisíc vstupenek na polské filmy, loni už šlo o 11 milionů. Lidé chodí na polské filmy, byť samozřejmě je situace jiná u artových a u komerčních filmů. I tak je ale skvělé, že polské filmy doma nachází publikum.

HN: Před projekcí Spojených států lásky tady v Karlových Varech jste řekl, že se vracíte domů. Takže jak se cítíte doma?

Opravdu dobře. Poprvé jsem tu byl před čtyřmi lety se snímkem V ložnici, byl to opravdu nezávislý film, s rozpočtem kolem 200 tisíc eur. Umělecký ředitel Karel Och snímek viděl, líbil se mu, a tak mě pozval do soutěže ve Fóru nezávislých. Tady vše začalo. Přišly skvělé recenze od amerických filmových časopisů Screen Daily a Hollywood Reporter, zvali nás na další festivaly. Cítím se tu příjemně, je to jedno z mých nejoblíbenějších míst, rád se sem vracím. A jsem tu opravdu často. V roce 2013 tu Plovoucí věžáky vyhrály v sekci Na východ od Západu, o rok později jsem byl v porotě této sekce. Jakmile mohu přijet, přijedu. Je to tu jako doma.

HN: Když jste psal Plovoucí věžáky, scénář se několikrát měnil, homosexuální protagonisté se tam dostali až ve finální verzi. Jak to bylo se Spojenými státy lásky? Věděl jste od počátku, že půjde o příběh čtyř žen v Polsku 80. let?

Ano, byť se scénář měnil. Chtěl jsem portrétovat život čtyř žen, jejich příběhy se mnou byly po celou dobu.

HN: A byl nějaký konkrétní důvod, proč se zaměřit čistě na ženské postavy?

Ano, pamatuju si transformaci té doby, kdy jsem vyrůstal, z ženské perspektivy. Můj otec tehdy odjel za prací do Spojených států, podobně jako manžel jedné z hrdinek, byl v Americe několik let. V jedné scéně, kdy hrdinka sleduje video, jde o skutečnou VHSku s mým otcem.

HN: Po konci té nahrávky na videokazetě běží porno…

To už není z otcovy kazety, to jsem přidal. Když jsem otci říkal, že jsem tam prostřihl pornografickou scénu, matka neměla zrovna radost. Každopádně jsem žil obklopen ženami, matkou, staršími sestrami, bylo to pro mě velmi přirozené prostředí. Proto se na raná devadesátá léta koukám jejich očima.

HN: Jak náročné to bylo pro herečky? Ve filmu je hodně nahých scén, i u starších protagonistek. Styděly se?

Víte, v mých filmech je vidět, že rád pracuji s tělem. Miluji strukturu těla a vždy se snažím dostat k těm nejprostším věcem, najít pravdu. A není nic přirozenějšího než lidské tělo. Proto je důležité jej portrétovat. Herečky znaly mé předchozí filmy i scénář a rozuměly tomu, čeho chci dosáhnout. Věděly, že nechci jenom, aby obnažily své tělo, ale také, aby obnažily svou duši. A věřte, že někdy je těžší obnažit svou duši než tělo. Samozřejmě jsme o těch scénách diskutovali, ale nedošlo k žádnému zpochybnění, herečky věděly, proč je potřeba vše natočit zrovna takhle. Důvěra je naprostý základ, věděly, že jim nijak neublížím.

HN: Jde vám i o určitou společenskou či politickou výpověď o stavu tehdejší postkomunistické společnosti?

Já se snažím ve všech svých filmech o emocionální portréty, samozřejmě může být politika v pozadí, ale nejde mi o ni. Chci se pohybovat někde v okolí svých postav, malý kousek za nimi, být jim nablízku. Já si z té doby nepamatuji žádné politiky, pamatuji si drobnosti, všední věci. Věděl jsem, že tímto zacílením se mohu dotknout něčeho pravdivého.

HN: Jak došlo na spolupráci s předním rumunským kameramanem Olegem Mutuem, který natočil nejslavnější filmy onoho „rumunského filmového zázraku“, jenž už celou dekádu vyhrává ceny na největších festivalech?

Od chvíle, kdy jsem uviděl jeho první film, jsem se stal obrovským fanouškem jeho práce. Byl vlastně můj sen s ním jednou pracovat. A když jsem chystal Spojené státy lásky, řekl jsem, sakra, tak to zkusím. A zkusil jsem to. Získal jsem jeho číslo, zavolal mu, poslal scénář. Pak jsme si telefonovali a dospěli k tomu, že hledáme ve filmu podobné věci. Tak jsme začali točit. Celý den jsme dělali nějaké testovací záběry a během jejich postprodukce jsme zjistili, že opravdu chceme spolupracovat. Byl jsem opravdu šťastný. On není jen vynikající kameraman, ale i skvělý chlap.

HN: Film je natočen ve velmi chladných barvách, v prvních vteřinách si divák skoro říká, není to černobílé? Jen místy se míhají záblesky barev.

Od začátku jsme věděli, že se chceme vyhnout některým barvám. Když jsme se o té době bavili, došli jsme k tomu, že si vůbec nepamatujeme barvy.

HN: Kterým barvám jste se chtěli vyhnout?

Třeba rudé a všem, které z plátna křičí. Všechny barvy jsme chtěli desaturovat, chtěli jsme takové barvy, které se zapustí pod kůži.

HN: Jedna z vašich hrdinek, postarší učitelka ruštiny, žije v panelákovém bytě, který uvnitř připomíná jakousi simulaci džungle. Žije obklopena zelení a volně poletujícími ptáky. Je v tom něco krásného a poetického, ale také velmi smutného, osamělého. Odkud se ten nápad vzal?

To jsem chtěl Renatě, což je její jméno, dát. Když jsem tu postavu psal, měl jsem pocit, že žije v džungli. Vlastně miluji tu betonovou architekturu, ale chtěl jsem jí dát něco odlišného. Zároveň to zvýrazňuje její osamělost, džungle a ptáci jsou jedinými věcmi v celém jejím životě. Vytvořila si naprosto odlišný svět uprostřed panelových zdí.

HN: Inspirují vás jiní tvůrci? Ve filmu je cítit i určitá spřízněnost s rakouskými filmaři jako je Ulrich Seidl, s jejich chladným viděním světa.

Mám rád rakouské tvůrce, Michaela Hanekeho, Ulricha Seidla. Také portrétují svět s určitou odtažitostí. To je blízko mému pojetí světa. Ale pracuji velmi intuitivně, nepřemýšlím o inspiracích. A navíc kameraman Oleg má zase úplně jiné pozadí. Potkali jsme se někde uprostřed a vytvořili vlastní způsob, jak zachytit svět. Ve Spojených státech lásky je, podobně jako v mých předchozích filmech, vidět hodně vody, ale také hodně betonu, chladných barev a tvarů. Pro vystižení izolovanosti mých hrdinů je toto prostředí nějak nezbytné. Fascinuje mě průzkum osamělosti, toho, co je polámané, pošramocené.

HN: Názvem jste si byl jist od počátku? Jde o narážku na cestu vašeho otce?

Jistý jsem si byl, ale nejde o mého otce. Všechny postavy něco trýzní – smutek, ztráta, chtíč. V titulu tedy nejde jen o lásku, ale o všechny emoce, které jimi zmítají.

HN: Takže v titulu není žádná ironie? Je ten film vyzněním pesimistický?

Takhle jsem ho nikdy nevnímal. Vím, že jsem svým postavám dal velmi složité životy, což dělám vždycky. Zajímají mě lidé na okraji, ti nejslabší. Takovým postavám lze nejlépe nahlédnout do nitra a to mě asi coby filmaře zajímá nejvíc. Jestli je ten film optimistický či pesimistický, to byste se asi musel zeptat publika. Já se snažím říci co nejméně, film vytvářejí diváci.

HN: A jak na něj reagovalo první publikum v Berlíně?

Skvěle. Ve filmu nehraje žádná hudba, občas je obtížné jej sledovat. Je velmi intimní. A v publiku to bylo cítit, obzvlášť v sále pro skoro tři tisíce lidí. Bylo tam hmatatelné napětí, ale bylo to krásné.

HN: Píšete něco dalšího?

Ano, půjde o emoční portrét jediné hrdinky, skoro sedmdesátileté ženy, takže půjde o svět postarších lidí, velmi se na to těším. Natáčet chci v druhé půli příštího roku, takže napřesrok by mohl být k vidění.