Jako asistentka francouzská režisérka Claire Denisová pracovala s legendami. Když však ve čtvrtek nyní renomovaná autorka v pražském Francouzském institutu vzpomínala, co jí dala spolupráce s Jacquesem Rivettem, Wimem Wendersem či Jimem Jarmuschem, mohlo to být pro mnohé posluchače překvapení.
„Naučila jsem se jen, že se nemám stydět vyjádřit to, co chci,“ pronesla režisérka, která bude během pátečního dne vyučovat studenty na pražské FAMU. Večer pak uvede svůj poslední film Parchanti spí dobře.
Stovce posluchačů, mezi nimiž ve Francouzském institutu nechyběli budoucí filmaři, také řekla: „Když se chcete naučit režírovat, sledujte filmy.“
Sedmdesátiletá autorka svým snímkem Nénette a Boni roku 1996 zvítězila na festivalu ve švýcarském Locarnu. Od té doby její filmy nechybí v hlavních soutěžích předních festivalů v Cannes či Benátkách.
Nyní sice Denisová chystá sci-fi s herci Robertem Pattinsonem či Patricií Arquetteovou, její pojetí filmu a režie však od Hollywoodu nemůže být vzdálenější.
„Když začnu točit, vše, dokonce i krajina či západ slunce, se stane mým,“ poznamenala na čtvrteční takzvané masterclass, která je součástí vzdělávacího projektu Cinergy. Ten do Česka od loňského roku vozí přední světové režiséry.
Ve slovech Denisové však nebyl ani náznak egoismu, jen snaha vyjádřit, že do svých filmů zve všechny spolupracovníky ke společné tvorbě – a že toto pozvání přeneseně patří dokonce i krajině.
Claire Denisová v Praze zavzpomínala na úplné počátky, kdy se jí během natáčení debutu Čokoláda v roce 1988 jedinkrát stalo, že si vybrala herce, se kterým si nesedli.
„Křičel na mě na place, že takhle se nerežíruje. Herec Issaac de Bankolé ho chtěl udeřit za to, jak byl hrubý,“ přiblížila Denisová lehce dramatické okolnosti, za nichž se herec de Bankolé, jinak známý ze snímků Ghost Dog či Hranice ovládání Jima Jarmusche, zachoval jako gentleman.
Ale jako zdaleka nejlepší přiblížení tvůrčí metody Denisové zafungovala vzpomínka na natáčení filmu Sama v Africe z roku 2009. Denisová v koloniální Africe prožila dětství, její filmy se tam leckdy odehrávají a před natáčením tohoto snímku odjela s herečkou Isabelle Huppertovou do Kamerunu. Nikoli zkoušet roli, nýbrž pracovat v továrně na kávu.
„Prostě tam pracovala a naučila se, jak probíhá provoz v rukodělné továrně na zpracování arabiky,“ popsala v Praze režisérka, která se svými herci nikdy nezkouší, aby nezničila kouzlo okamžiku při natáčení. Raději napíše paralelní scény, které se do filmu nedostanou, a role s herci cvičí na nich.
„Nemohla jsem ji učit, jak být herečkou, to ví líp než já,“ dodala o výletu do Afriky, kde syn Huppertové chodil do školy a maminka dřela v manufaktuře. „Před začátkem natáčení jsme s Isabelle nejspíš jako jediné věděly, jak se liší zrna arabiky od zrn robusty. Ale právě takové detaily jsou při filmování klíčové.“
Denisová během čtvrtka opakovně poznamenala, že slovo masterclass nemá ráda, neboť není žádný mistr. A tak místo přednášky probíhala poměrně živá diskuse, během níž se probralo vše od psaní scénáře až po střih.
„Neumím si představit, že bych psala pro jiné režiséry,“ odpověděla Denisová na jednu z otázek a pokračovala ve svém představování filmařiny, do něhož nepatří slova jako peníze či kariéra. „Psát scénář znamená třeba poodhalit fragment vyprávění, který vykrystalizuje, a vy si uvědomíte, že tohle je film. Ten fragment přitom ve výsledném snímku ani nemusí být.“
Denisová sice hned na začátku oznámila, že je nastydlá, ale během více než dvouhodinové debaty energicky pomáhala organizovat diskusi. Neváhala se obořit na fotografa, když ji fotil ze stejných míst, kam hleděla při odpovědi jedné z posluchaček. Nebylo v tom nic jiného než upřímný zájem hledět dotyčné při odpovědi do očí.
Filmařka řekla, že někdy na herce sice křičí, ale to jen tehdy, když je v nich něco, co před kamerou nechtějí odhalit. A Denisová to z nich potřebuje dostat.
Možná i kombinace těchto vlastností, tedy sebevědomého důrazu a obrovské citlivosti, z jejích filmů dělá hypnotické umělecké zážitky. Takové, v nichž se hudba a tanec promítají i do těch nejvšednějších úkonů. Takové, v nichž ožívají nejen sociální témata, ale i zvuky, textury a barvy.
