Recenze: Film T2 Trainspotting přišel příliš pozdě, nepřináší nic kromě vzpomínek na 90. léta

Od našeho zpravodaje z Berlína - Když v úvodu pokračování snímku Trainspotting herec Ewan McGregor běží do rytmu skladby Lust for Life od Iggyho Popa, na chvíli se dostaví ten starý známý pocit. Vzpomínka na zpověď jedné generace a jednoho feťáka, která se před dvaceti lety vpálila do mozku diváků jako neředěný heroin.

V "dvojce", která nyní měla mezinárodní premiéru na festivalu v Berlíně a ve čtvrtek vstoupí do českých kin, se však hrdina Renton neprohání ulicemi skotského Edinburghu. Dýchavičně supí na běžícím pásu v tělocvičně. Jeho pád z přístroje předznamenává hořký posun snímku do světa, kde drogy už jsou nikoliv hnacím motorem, ale jen nutnou rekvizitou v životech některých ze čtveřice zestárnuvších hrdinů. Místo hořkosti tu nakonec převládne neškodná nostalgie.

Renton se vrací do města, předstírá usedlý život se ženou a dětmi. Jeho dřívější kamarád Simon též nasadil mimikry, že závislost na heroinu už je dávnou minulostí, a soustřeďuje se na "kariéru" pasáka a vyděrače. Nejpodivnější z party, vyzáblý Spud s mušíma očima, boj s drogou stále svádí na plné ­obrátky. A násilnický Begbie je tam, kde skončil před dvaceti lety: ve vězení.

Svým tvůrčím přístupem režisér Danny Boyle ve snímku s názvem T2 Trainspotting sám ukazuje nemilosrdnou logiku drog: po počáteční euforii se dostavila rutina a prázdnota nejen v životech jeho hrdinů, ale i v samotném filmu. Tohle není energií i zmarem kypící obraz současné Británie, ale jen pohled na partu stárnoucích feťáků "ve výslužbě", kteří si neumějí přiznat, že už dávno dospěli.

Rauš je pryč

Dalších 8
fotografií

Iluze čiré podmořské hladiny, kterou Renton v prvním díle našel i uvnitř nejšpinavější toaletní mísy v celém Skotsku, je nenávratně pryč − nikoliv však sama mísa, která se v novém filmu objeví jako rekvizita. A tak je to se vším. Techno hit Born Slippy od "devadesátkových" legend tanečních klubů, dua Underworld, se nikdy nerozezní do plnohodnotné dunivé podoby s úderným nápěvem, vrací se jen jako zacyklený úvodní motiv. Ale musí tu být, aby před fanoušky maskoval zbytečnost tohoto příliš opožděného pokračování.

Vše v novém Trainspottingu je zkrátka jen ozvěnou minulosti. Staré motivy nelze naplno rozeznít, což je dobře. Druhý Trainspotting však žádné nové nenalézá. Renton si napřed musí vyžrat, že minule ostatní okradl o peníze, ale po pár ranách kulečníkovým tágem už je dobře a lze opět rozjet nějaký ten špinavý "byznys".

Úvodní manifest konzumního života z první části se dočká oživení, nyní už jsou tématem i dnešní technologie a sociální sítě. A k zrnitým záběrům točeným na amatérský osmimilimetrový filmový pás se přidaly nevkusné fotografie ze sociální sítě Snapchat. "Svět se změnil, i když my sami ne," stýská si Renton. Ale druhý Trainspotting se vlastně nezměnil skoro vůbec.

Když se ukáže, že bývalý "spolupachatel" všech kousků téhle party výtečníků Begbie je na svobodě, rozjíždí se až pošetilá hra, v níž figuruje pomsta jako z laciného žánrového filmu. Místo skutečné reflexe vlastních životů hrdinové zůstávají v jakési ulitě utkané z dřívějších skutků. Jen těžko si lze představit, že by film mohl cokoliv sdělit divákům, kteří neznají jedničku.

Jejím fanouškům místy umožní vzpomínat. Třeba na "zlatá" devadesátá léta, která pro mnohé byla "novými šedesátými" a v druhém Trainspottingu z nich zbyly jen útržky "party songu" zacyklené jako zaseknutá deska.

Mejdan skončil, zůstalo pár vizuálních nápadů, dvě tři vtipné scény, jedna lehce nechutná, ale nic alespoň vzdáleně podobného třeba děsivé scéně s mrtvým dítětem z prvního dílu. Bez drogových nočních můr a opiátového rauše lze v novém Trainspot­tingu hledět jen na polámaná torza dřívější "slávy".