Před deseti lety ohromil svým zdrcujícím dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny o potratu v komunistickém Rumunsku a z festivalu v Cannes si za něj odvezl hlavní cenu.

Od té doby Cristian Mungiu na nejprestižnějším filmovém festivalu světa získává sošky pravidelně. Při sledování jeho novinky Zkouška dospělosti, jež tam obdržela cenu za nejlepší režii a nyní vstupuje do českých kin, vyvstává jediná otázka: Jak to Mungiu dělá?

"Komplikované je vždy rozhodnutí, o čem chci vyprávět. Co je další důležité téma? Vybírám z těch, jež se mě osobně dotýkají, a přemýšlím, které nejvíc zasahuje i ostatní lidi," začíná filmař se svojí mnohovrstevnatou odpovědí v rozhovoru pro HN.

Mungiu mluví stejně jako jeho filmy: promyšleně, váží každé slovo. Hlavním tématem jeho novinky je fungování vzdělávacího systému v Rumunsku, ale též celospolečenská korupce.

"Většinou začínám od konkrétního příběhu, který jsem četl či slyšel. Nemohu znát smysl filmu dřív než jeho příběh," říká Mungiu, který je také jedním z nejlepších scenáristů současnosti.

V případě svého nového filmu Zkouška dospělosti se inspiroval dvěma články. První vyprávěl o otci, který se snažil pomoci dceři získat stipendium na vysoké škole ve Velké Británii i za cenu úplatků. Druhý byl o ženě, která byla napadena v Bukurešti za bílého dne a násilníkem vlečena asi kilometr. Nikdo jí nepomohl. "To vás přiměje uvažovat, v jaké společnosti to vlastně žijeme," podotýká Mungiu.

Režisérův první veleúspěšný snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny byl výjimečný v tom, že pojednával o těžkém celospolečenském tématu velmi realisticky, přitom však s intenzitou thrilleru.

Stěny jednoho bytu, kde má dojít k ilegálnímu potratu, se staly kolbištěm emocí i činů, z nichž se ježila kůže na zátylcích diváků. Jako by ty stěny někdo vytapetoval bezvýchodností celého pozdního období režimu rumunského diktátora Ceaušeska.

A s podobnou silou nyní Mungiu ve Zkoušce dospělosti vypráví o současném Rumunsku, v němž vládne systém drobných službiček a kompromisů na hraně zákona či morálky. Ale vrstevnaté, intimní drama vypráví také o stárnutí, rodičovství a těch nejběžnějších univerzálně platných věcech.

Hrdina zprvu působí jako manipulátor, ale přitom chce jen to nejlepší pro svoji dceru. Sice se připletl do kolotoče úplatků a protislužeb, ale přitom patří k těm nejmorálnějším postavám celého filmu. V něm se sociální realismus střetává s příběhem, který má v sobě intenzitu a osudovost antické tragédie. A napínavý je jako detektivka.

"Lidé nejsou dobří nebo zlí. Je směšné sledovat, jak v mainstreamových hollywoodských filmech vždy víte, proč je nějaká postava zlá, většinou se to pojí s nějakým traumatem z minulosti. Lidé však ve skutečnosti reagují na přítomné okamžiky instinktivně a to se snažím zachytit," popisuje Mungiu.

Režisér a scenárista od prvních chvil věděl, že chce pojednat o korupci. Až časem mu došlo, že nejsilnější bude toto téma spojit s problematikou školství a vzdělávání. "Každý středoškolák podvádí u závěrečných zkoušek a všichni o tom vědí," přibližuje Mungiu rumunskou skutečnost uplynulých dekád.

"V posledních letech se věci daly do pohybu, jedna vyšetřovatelka začala situaci zkoumat a vyšlo najevo, že o tom vědí rodiče, studenti i učitelé," rozvádí režisér. "Jenže pak udělala nějakou procedurální chybu. K věci se tehdy vyjádřil ministr školství a veřejně se ptal, v jaké společnosti žijeme, když posíláme děti do kanceláří vyšetřovatelů. Přitom tady je počátek celospolečenského problému: děti se učí podvádět s tichým svolením rodičů i učitelů."

Mungiu si ve Zkoušce dospělosti klade otázku, zda se lze chovat eticky ve společnosti, kde všichni jednají neeticky. "To není vůbec jednoduchá volba, když se v podobném prostředí dennodenně pohybujete od chvíle, kdy se ráno probudíte," uvažuje.

Podle něj tato mentalita částečně vychází z komunistické minulosti. Tehdy všichni něco falšovali, vzpomíná Mungiu. "Tvrdili jsme, že pracujeme, a oni tvrdili, že nám platí. Přitom jsme práci předstírali a oni předstírali, že dostáváme dobře zaplaceno."

Vzápětí ale dodává: "Upřímně: ten zvyk dovolit ve svém životě tolik kompromisů pramení z hlubší minulosti, alespoň v naší zemi. Zažili jsme okupaci už před nějakými 250 lety a schopnost vypořádat se s okupanty se už tehdy lidem stala druhou přirozeností. Ti, kteří byli příliš slabí na to, aby bojovali, se museli přizpůsobit. Takže nelze čekat, že samovolně dojde k dramatickým morálním změnám během 25 let od pádu komunismu."

Mungiu se ve Zkoušce dospělosti zaměřuje na tolik témat, že by jiným filmařům vystačila na tři snímky − přitom to dělá s lehkostí a přesností, jaké je dnes schopen málokterý tvůrce.

Takzvaná rumunská nová vlna už přes deset let dobývá přední světové festivaly a Mungiuovy snímky jsou z ní stále nejdynamičtější.

Film

Zkouška dospělosti
Scénář a režie: Cristian Mungiu
Aerofilms, česká distribuční premiéra 13. dubna

Podobně jako ostatní rumunští filmaři přitom ten termín nemá rád. "Naučil jsem se s ním žít," poznamenává a vysvětluje, že podobné nálepky spíše podporují stereotypy.

"Při pozorném sledování se mezi našimi filmy jistě najdou podobnosti, vycházejí většinou ze skutečnosti, využívají podobné stylistické prostředky, jsou jednoduché, složené z dlouhých záběrů, je v nich málo střihů a hudby. Ale zároveň je mezi nimi také hodně zcela zásadních odlišností."

Například jeho kolega Corneliu Porumboiu, jehož jízlivě vtipný film Poklad byl loni k vidění i v českých kinech, prý mnohem více riskuje, dělá nepředvídatelné věci.

Mungiu naopak vše plánuje, má přesné scénáře, prochází plac z pohledu herců a dělá si množství značek. I když poté improvizuje, potřebuje mít precizní "plán A". Scény natáčí v mnoha verzích. "Každý z těch záběrů je vlastně ještě jakousi zkouškou. A teprve až herci po úmorném opakování začnou být unaveni, dostaví se z té únavy pravá svoboda, zbaví se rutiny," vysvětluje.

Závěrem popisuje svůj základní tvůrčí přístup. "Když točíte realistické filmy inspirované skutečností, musíte rozumět principům, na nichž skutečnost stojí, a tomu, jak je dostat na plátno. Proto nepoužívám střih uvnitř scén, každá situace se musí odehrát v jediném záběru. Film má moc ukázat nám plynutí času," dodává.