Cinemart se v posledních letech drží v Česku na špici ve svém oboru. Mezi jeho pěti vlastníky, kteří zároveň tvoří vedení firmy, jsou až na jednu výjimku buď inženýři z ČVUT, nebo profesoři. "Občas si dělám srandu, že bychom mohli stavět jaderné elektrárny," říká Marek Jeníček, výkonný šéf a jeden ze tří klíčových spolumajitelů. Cinemart je ale s více než třetinovým podílem největším distributorem filmů v Česku.

Techniky v čele společnosti nezapře ani její znělka plná ozubených kol. Možnost vytvořit ji na počítači zavrhli a nechali vehikl z ozubených soukolí vytvořit a natočit v reálu. Dnes visí v zasedačce sídla firmy na Národní třídě.

Nedávno tam dělali výběrové řízení na novou pracovní sílu, a přestože je všude slyšet, jak lidé nejsou, přihlásilo se nečekané množství uchazečů. "Byť to byla marketingová a částečně i administrativní pozice, produkt sám je hrozně sexy," říká Jeníček. Za pravdu mu dávají i "zákazníci", tedy diváci. Loni jich přišlo do kin rekordních 15,6 milionu, meziročně o třetinu více. A domácí kina poprvé celkově utržila přes dvě miliardy korun. Těžil z toho i CinemArt, jehož tržby se dostaly na 420 milionů, o 46 milionů výše než v roce předchozím.

Čemu přisuzujete loňské výsledky filmového trhu? Byla to náhoda, důsledek oživení ekonomiky, nebo nabídky filmů?

Vždy, když byla krize, tak se říkalo, že umění nebo zábavy by se to nemělo tolik dotknout, protože ani ve 30. letech kinoprůmysl krizí nijak zásadně netrpěl. Chození do kina byl ten levnější druh zábavy. Ale myslím si, že u nás se poslední krize v kinoprůmyslu projevila, protože přece jenom už jsou i levnější způsoby, jak se bavit. Takže jedním z důvodů loňského nárůstu je určitě ekonomické oživení a nálada ve společnosti, že teď si to můžeme dovolit.

Dalším je nabídka filmů, které lidi zaujaly. Spokojenost začala už s českými filmy − Padesátkou, Lídou Baarovou, Teorií tygra. To české filmy nastartovalo a ony nakonec udělaly skoro 30 procent celkových tržeb.

Nemyslím si, že se u nás bude chodit do kina tak často jako třeba na Islandu, ale měli bychom se dostat na úroveň Německa, kterému už se s loňskými výsledky blížíme.

Předloni mezi deseti nejúspěšnějšími snímky v kinech nebyl jediný český, loni se tam zařadily hned čtyři. Anděl páně 2 měl při započtení letošních tržeb dokonce přes milion diváků. Čím to je?

Zdá se mi, že české filmy si v roce 2015 nenašly většinového diváka, nedokázaly oslovit a zaujmout, zatímco loni už na začátku roku lidé znovu získali chuť na ně chodit, vydrželo jim to po celý rok a Anděl páně 2 byl vyvrcholení. Ale je to určitě i záležitost ekonomického oživení a já dlouhodobě říkám, že vidím ještě možnost růstu. Nemyslím si, že se u nás bude chodit do kina tak často jako třeba na Islandu, ale měli bychom se dostat na úroveň Německa, jemuž se už s 15,6 milionu diváků za rok blížíme.

Proč jste vy konkrétně začali loni více věřit domácím filmům? Ze čtyř českých v top desítce byly loni tři "vaše". Navíc kromě velkých hitů teď distribuujete i poměrně dost menších filmů.

My jsme velká společnost, co se týče českého trhu, ale jsme vlastně relativně malá společnost, kterou nevlastní velký kapitál orientovaný čistě na výsledek. Takže neděláme některé věci primárně jen s tím, že za nimi vidíme zisk. Některé filmy děláme, protože je máme rádi.

jarvis_5909a88e498e0bafbb7d15d2.jpeg
Je absolventem Českého vysokého učení technického. „Strojařinu jsme měli jako rodinnou tradici, ale ze mě by asi nebyl vynálezce,“ říká Marek Jeníček.
Foto: Libor Fojtík

Dá se říct, že rozlišujete mezi filmy, které mají primárně vydělat peníze, a těmi, které je potřeba podpořit?

To je součástí odhadu, jaký je potenciál diváků, kteří na daný film mohou přijít. Vychází se z komparativních titulů, které jsou si něčím podobné − tvůrcem, žánrem. Podíváte se, jaké výsledky zhruba měly, a vidíte, kde se můžete pohybovat. Je samozřejmě hezké, když se potom stanete dalším komparativním titulem na špici a posouváte to někam dál.

Máte z vaší pozice velkého distributora lepší možnost opečovávat menší filmy a prosadit je do kin než třeba malý artový distributor?

Ve firmě je nás 14, a to si myslím, že je relativně dost, takže se tomu můžeme věnovat. Kdyby nás bylo stejně jako v malé artové distribuci, je jednoznačné, že bychom to nestíhali.

CinemArt ale především zastupuje na českém trhu tři ze šesti velkých hollywoodských studií − 20th Century Fox, Paramount a Universal. Jak vybíráte z jejich filmů ty, které uvedete v Česku?

My máme licenční smlouvu, na jejímž základě zastupujeme dané studio na našem trhu a uvádíme tituly, které oni vyrobí nebo na ně mají práva od jiných nezávislých producentů. A společně diskutujeme o tom, jestli to na našem trhu má smysl, nebo ne. Jestli se vrátí vložené náklady.

V čem je náš trh jiný? Jak rozhodujete o tom, co by se českému publiku mohlo líbit a co by naopak nemuselo přijmout?

Dřív se tohle rozhodovalo častěji, protože nabídka filmů od amerických studií byla větší. Když přišla krize, studia trochu omezila výrobu a soustředila se na větší filmy, u nichž je víceméně jasné, že se musí zkusit vydat. Žádný velký film, který se natočí, se prakticky neocitne bez vy­dání. Občas se stane, že se vydání posune, dělají se dotáčky.

V minulosti byly, co si vzpomínám, dva filmy, které se poměrně výrazně přetáčely. Ve Valkýře se dotáčela celá úvodní scéna z Afriky. U nás pak ten film byl úspěšný. Hodně se také přetáčela k dobru věci Světová válka Z s Bradem Pittem, která potom rovněž sklidila úspěch.

Ale když přece jen dojde na rozhodování, zda film uvést zrovna na našem trhu, nebo ne?

Dělají se předběžné odhady na základě tématu, tvůrců, komparativních titulů. Když z toho nevyplyne jasný závěr, odhad se upravuje poté, co se na film podíváme. Když přijdou studiu negativní odhady z vícero zemí, tak se film zabije třeba pro celou východní Evropu. Nebo se nechá hrát jen v zemích, kde je pro cenu, za kterou se prodává do televize, určující, že šel do kin. Což je třeba případ Polska, kde je televizní trh daleko rozvinutější.