Film Svět podle Daliborka po premiéře na karlovarském festivalu teprve zítra začnou promítat česká kina, přesto už se stačil stát společenskou kauzou a názor na něj vyjevují zhusta i lidé, kteří jej ani neviděli. Může za to nezvyklé, byť jen částečné odhalení pozadí vzniku: dílo je avizováno jako dokument, ale na leckoho působí inscenovaně. Nyní se navíc aktéři snímku ohánějí tím, že přece točili hraný film a ve skutečnosti se nechovají tak, jak je k vidění na plátně.

Čtyřletá časosběrná činnost přinesla portrét "něžného neonacisty", šestatřicetiletého dělníka Dalibora K. Žije v Prostějově a svého času na YouTube zveřejňoval prapodivná videa, z nichž mimo jiné vyplývá, že sympatizuje s neonacismem. Režiséru Vítu Klusákovi a jeho spoluscenáristkám Marianně Stránské a Adéle Elbel přišel natolik bizarní, že jej složitou cestou kontaktovali a přemluvili ke spolupráci.

Daliborek, jak si sám říká, byl pod slibem placeného účinkování ochoten sehrát mnoho neuvěřitelných scén. Ty přitom s různou mírou autenticity vycházejí z jeho skutečného života. Vše se komplikuje tím, že Dalibor se v dokumentu představuje nejen "v civilu", ale také jako aktér svých filmečků, které v celém hotovém díle vytvářejí jakousi snovou linku oddělenou od nepřívětivé sociální reality.

Dalibor tak běhá polonahý v lánech řepky, pateticky básní a teatrálně si lehá na hroby. Spolu se svou mámou a jejím přítelem Vladimírem, již si natřou obličeje Nutellou, sehrává scénku romského pogromu a podobně. Čemu z toho lze věřit a co tento film celkově vypovídá o stavu xenofobie v současném Česku?

Po premiéře v Karlových Varech byl Svět podle Daliborka v diváckém hodnocení desátý nejoblíbenější film festivalu. Publikum se hlasitě smálo, na konci tleskalo vestoje a v diskusích padaly nevěřícné dotazy, zda je vše opravdové. Na což Vít Klusák a spol. odpovídali, že už od dob Nanuka, člověka primitivního − nejstaršího filmu žánru z 20. let minulého století −, všichni dokumentaristé nutí své aktéry znovu přehrávat události a činnosti, u nichž jen předtím nebyla kamera.

U Daliborka však více než u jiných dokumentárních filmů panují dohady, jak jednotlivé scény vznikaly. Do jaké míry jsou dobrovolné a z jaké části vynucené, případně jestli vznikly aranžováním okolního prostředí.

Někdo může být překvapen, že se scény točí opakovaně, dokud člověk "nezahraje dobře", což často znamená dostatečně přehnaně. Stejně tak může překvapit, že se v záběru různě přeskupují nebo kumulují objekty, které mají dokreslovat prostředí, v němž aktéři žijí.

Dnešní dokumentaristé o svých aktérech mnohem méně mluví jako o pouhých anketních respondentech nebo sledovaných osobách, které nám otevírají své nitro. Častěji je slyšet termín "sociální herec". To znamená, že většina lidí vystupujících v dokumentech jsou lidé hrající sami sebe, ti, již se rozvzpomínají na svou minulost, ti, kdo jsou ochotni svým hraním zároveň reflektovat, jak jindy jednají spontánně. Už nejde o odpovědi a zpovědi, spíš o rekonstrukci vlastního způsobu bytí.

Bylo by naivní myslet si, že lidé v dokumentárních filmech nevnímají kameru, režisérské a dramaturgické žádosti či pokyny − že jsou "sami za sebe". Ne, vždy vystupují v určité roli a vykonstruované imagi. U Dalibora K. je vše jenom umocněné tím, že byl dopředu vybrán jako člověk, který na internetu hraje scénky o sobě.

Daliborek ani ve své stylizaci nedokáže zastřít, že to, o čem mluví, ho nějak trápí nebo štve. Je zjevné, že nadsazuje, že svých pár odběratelů na YouTube chce pobavit, že svou image nemá plně pod kontrolou, jelikož nuzné podmínky, v nichž natáčí, mají samy o sobě výpovědní hodnotu.

Daliborova videa jsou voláním o pozornost od člověka, jenž žije na malém městě, pobírá malý plat a cítí ohrožení z toho, co se děje v globalizovaném světě − rostoucí nezaměstnanost a závislost na sociálních dávkách, migrační vlny, odvádění peněz z regionů a národních států do daňových rájů a podobně.

Vít Klusák a jeho štáb tento motiv maximálně zviditelňují a navíc dodávají, že Dalibor podle nich bude hodně sexuálně frustrovaný, neboť jeho odměřená přítelkyně Jana s ním ani nechce spát.

Najít pomyslnou hranici, kdy se z jednotlivých zrnek písku stává hromada a kdy se dokument jako sled záznamů stává fikčním vyprávěním, zřejmě nelze. Šlo by poukázat nikoli na kvantitativní princip (kolik scén musí být "nahraných"), ale na ten kvalitativní − tedy samotnou metodu natáčení u každé jednotlivé scény. Nakolik kdo poslouchal příkazy, prosby nebo doporučení, s jakým záměrem se těmto požadavkům přizpůsoboval.

Dalibor, jeho maminka Věra a její přítel Vladimír se dnes ohrazují, že byli uvedeni v omyl. Vše prý dělali v domnění, že natáčejí hraný film, a tak i podepisovali smlouvu o účinkování, kde se hovoří o "uměleckých výkonech".

Jenomže bez podobné smlouvy by na natáčení nikdy nepřistoupili a film by nemohl vzniknout. Nehledě na to, že smlouva kryje účinkující před případným trestním stíháním a soudy kvůli "šíření rasové nenávisti".

Tady si pod sebou rodina řeže větev, byť by asi u případného soudu dokázala uhádat, že byla k jistým projevům vedena.

Dalibor dostal strach, že bude stíhán, tak jsme sepsali dokument, že je to hraný film, říká Klusák
Vít Klusák byl hostem DVTV.

Pro mě však není podstatný princip toho, jak film vznikl. Kdo byl, nebo nebyl autentický, kdo byl nakolik uveden v omyl a kdo se teď snaží obhajovat, že vše bylo jinak. Na Světu podle Daliborka mě zajímá jen to, co mělo být smyslem jeho sdělení. Vít Klusák je přitom autor, který svými filmy nikdy nechce "jenom" něco sdělovat, rád by publikum i intenzivně bavil.

Také proto vypráví o člověku, který se poněkud neumětelsky, ale od srdce sám snaží bavit malý okruh svých přátel. Kdežto Klusák coby mediální celebrita touží rozesmát podstatně širší publikum než Dalibor. Ten si jen trochu dělá legraci sám ze sebe, zatímco Klusák si utahuje přímo z Dalibora a sám se v závěru staví jako morální autorita, která Dalibora ještě vyplísní za zpochybňování holokaustu.

Klusák je inteligentnější a nad Daliborem má symbolickou moc coby režisér určující celkové rámování a sestřih jednotlivých výjevů. Jejich vztah není založen na rovnocenném partnerství, nýbrž na tom, že Klusák nad Daliborem dominuje. Předem ví, že svého protagonistu chce ukázat jako bizarní postavičku, jež u diváků střídavě vyvolá zhnusení a výsměch.

Bez ohledu na to, že film vyžadoval pečlivé obhlídky prostředí a že Dalibor neříká nic, co by vyloženě nechtěl − odmítnout měl právo vždy −, ze snímku překvapivě nevychází jako agresivní a nebezpečný idiot. Maximálně coby "neonacista s něžnou duší", jak praví reklamní slogan.

Přesto zbývají pochybnosti. Nejde o hrubé zneužití jednoho člověka nastrčeného do předpřipravené škatulky. Na to je snímek přece jen filmařsky nuancovaný a pozornému divákovi dojde, kdy se Daliborek stylizuje více a kdy méně, stejně jako rozpozná, že některé scény musely být natáčeny jako klasický fikční film. Jinak to prostě nešlo.

I když ale toto rozlišíme, dostaneme se dál než k aktualizované verzi slavné ironické kampaně "Ochoč si svého lokálního nácka"? Nesnižuje se tímto komediálním pojetím reálné nebezpečí neonacismu? Dalibor je figura nepřijatelná pro obě strany − jak pro onu "normální většinu společnosti", tak pro kované neonacisty.

Jestli čtu záměr Víta Klusáka a jeho štábu správně, chtěli ukázat, že Dalibor je ztělesněním obyčejného, banálního zla, toho fašismu skrytého téměř v každém z nás. On má jenom oholenější hlavu a výraznější oblečení a výzdobu pokojíčku, ovšem zároveň je obklopen lidmi, kteří tyto vnější "náckovské" znaky nevykazují, ale přitom s ním v mnoha ohledech souhlasí. To, co říká on, odkývají, nebo jsou dokonce ještě radikálnější a jenom krytí fasádou své "normality".

Svět podle Daliborka má být obrazem "slušného Čecha", brouka Pytlíka s igelitkou a ponožkami v sandálech. Klusák nám víceméně sděluje, že až příliš mnoho Čechů je tak trochu Daliborek, jen se manifestují různými způsoby.

Problém tohoto přístupu je vícenásobný. Zaprvé to oné předpokládané většině lidí říká, že jsou směšní, nevkusní, zakomplexovaní ubožáci − vyzývá to cílové publikum, aby se vůči plebsu a "bílé špíně" cítilo nadřazeně. Jestli hlavním cílem filmu bylo přimět se cítit obléváni komickým trapnem, podařilo se.

Dále to říká, že jakékoli projevy xenofobie a rasismu mají přímé spojení s koncentračními tábory, konečným řešením a adorováním hitlerovského Německa. Vytváří se tu klasický argumentační faul "šikmou plochou" − komu vadí cikáni, byl by je schopen hromadně vraždit cyklonem B.

Přitom u Dalibora je viditelné, že spíše než podporu masovému vraždění dává najevo otevřenost "alternativním výkladům historie", které holokaust zpochybňují, než aby ho oslavovaly. Je dost dobře možné, že během natáčení u Dalibora, který se podle svých slov stal skinheadem hlavně proto, že mu vypadaly vlasy a nemohl být dále metalistou, proběhla nějaká vnitřní reflexe a postupně jej proměnila ve stejně holohlavého, ale rozhodně už nenásilného pseudobuddhistu.

Problém Světa podle Daliborka tedy vidím následovně: chce vyprávět o něčem obecném, rozšířeném a většinovém, avšak traktuje to skrze vyšinutou figuru. A ještě ji "umělecky přibarvuje".

Druhý problém spočívá v tom, že film nepřispívá k hlubšímu pochopení oněch "zapomenutých voličů". Těch, na něž se liberální politické elity vykašlaly a oni teď hledají útočiště nikoli u moderní levice − která by artikulovala jejich zájmy a zájmy všech ponížených a utlačovaných včetně Romů či migrantů −, nýbrž u pravicových nacionalistických populistů, kteří slibují vládu pevné ruky, uzavření hranic a nezájem o řešení globálních problémů.

Dalibor K. je produktem světa, kde selhaly všechny instituce − školy, rodina, sociální systém i stát chránící zaměstnance před otročením za nízkou mzdu. Tito lidé se chytají jakýchkoli konspiračních teorií a spřádají je do nekonzistentních výkladových sítí.

Co jsem s ním měl možnost osobně mluvit, Dalibor K. nemá žádné hluboké fanatické ideologické přesvědčení. Je to tápající, nalomený člověk, který hledá, kdo by mu nabídl pomocnou ruku a vyslyšel ho. Namísto toho byl proměněn v ještě většího kašpárka, aby se mohl stát odstrašujícím, univerzálně vysmívaným příkladem.

Autor publikuje na webu www.jestevetsikritik.cz​​​​​​​