Francouzská herečka Jeanne Moreauová, která v pondělí zemřela ve věku devětaosmdesáti let, na začátku své dráhy nebyla považována za dost atraktivní, aby se stala opravdovou hvězdou.

Brzy se to však změnilo. Pařížská rodačka zabodovala svojí "intelektuální ženskostí" a stala se múzou francouzské nové vlny.

Proslavily ji snímky jako Jules a Jim, Deník komorné, Noc či Nebezpečné známosti.

V noci na pondělí zesnulou Moreauovou v jejím pařížském domě našla služebná, oznámila agentura AFP s odvoláním na hereččina agenta.

Filmová kariéra dámy s hlasem "nejcharismatičtějšího dlaždiče na světě" byla oslnivá a trvala desítky let.

Pro fanoušky se Moreauová stala něčím víc než jen herečkou, jakkoliv vynikající.

Její rozličné role, vystupování na veřejnosti i osobité názory se sloučily a daly vzniknout Jeanne Moreauové jako mýtu: symbolu konvencemi nespoutané, intuitivní a pronikavě inteligentní ženy.

Herečka k nelibosti svého otce začínala v divadle, a to ještě během studií na konzervatoři.

Nedlouho poté, v roce 1948, se dvacetiletá subtilní tmavovláska stala nejmladší členkou prestižní Comédie Française. Zůstala v ní čtyři roky.

Poté si vyzkoušela atmosféru experimentálního spolku Théatre National Populaire. Od konce 40. let začala koketovat s filmem, i když zatím na úrovni nepříliš výrazných melodramat.

Přelomové pro Moreauovou bylo setkání s režisérem Louisem Mallem, jenž ji obsadil hned do několika titulů.

Poprvé zaujala roku 1957 ve Výtahu na popraviště, temném thrilleru, který je dnes považován za klasiku mimo jiné díky podmanivé hudbě jazzového trumpetisty Milese Davise.

Věhlas Moreauové přinesla i role znuděné manželky ve snímku Milenci z roku 1958, naopak komediální polohu si vyzkoušela v polovině 60. let ve westernu Viva Maria!, kde se o přízeň publika dělila s blonďatou Brigitte Bardotovou.

Moreauové se podařila i kreace ctižádostivé a intrikánské hraběnky Julietty Valmontové v Nebezpečných známostech Rogera Vadima z roku 1959.

Režisér François Truffaut ji pak zkraje 60. let obsadil do filmu Jules a Jim, kde ztělesnila svobodomyslnou Kateřinu unikající nástrahám milostného trojúhelníku sebevraždou.

Jeden z nejhlubších výkonů Moreauová podala v psychodramatu Michelangela Antonioniho Noc z roku 1960.

Cenu za nejlepší ženský herecký výkon na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes jí tentýž rok přinesla role ve filmu Moderato cantabile režiséra Petera Brooka.

Také postava frivolní služebné Celestiny ze slavného Deníku komorné režiséra Louise Buňuela – ženy, jejímž příchodem na venkovskou usedlost se odhalují skryté vášně, neřesti i zločiny místních obyvatel – měla úspěch.

Film byl roku 1964 mimo jiné uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Moreauová se časem rozhodla vyzkoušet si i režii. Roku 1975 zaujal její debut Světlo, vyprávějící o osudech čtyř hereček, z nichž jednu si sama zahrála.

O tři roky později natočila Dospívající dívku – film s autobiografickými motivy o mladé hrdince vyrůstající těsně před druhou světovou válkou.

Herečka se často projevovala i pěvecky, svým podmanivým a nepatetickým hlasem interpretovala desítky šansonů.

Moreauová obdržela mnoho prestižních ocenění: Zlatého lva za celoživotní dílo na festivalu v Benátkách v roce 1992, Zlatého medvěda za celoživotní dílo na přehlídce v Berlíně roku 2000 nebo velmi sporadicky udělované Zlaté palmy za celoživotní dílo na MFF v Cannes.

Získala též Řád čestné legie a jako první žena byla přijata do francouzské Akademie umění.

Dvakrát, v letech 1975 a 1995, byla prezidentkou poroty festivalu v Cannes.

Moreauová, jež se narodila 23. ledna 1928, vyrůstala jako druhorozená dcera v bohémské rodině majitele restaurace na Montmartru a anglické revuální tanečnice a zpěvačky.

Její rodiče se ale rozvedli a budoucí filmová hvězda si z neharmonických poměrů dost možná odnesla onen pro její role tak typický pocit osamění, nutnost vystačit si sama a vzdorovat okolí, které se s ní snaží manipulovat.

Osobní život herečky, jež tvrdila, že manželství pro ni není to "pravé ořechové", byl spojován s řadou mužů.

Byla třikrát vdaná, syna Jeroma – nyní úspěšného malíře – měla s prvním manželem, hercem a režisérem Jeanem-Louisem Richardem.

"Dělat film není jen určitý způsob hry, to je způsob života," tvrdila Moreauová, která se dokázala noblesně vyrovnat se stárnutím, aniž by to ohrozilo její popularitu či snížilo zájem filmařů.

Naposledy před kamerou stála před dvěma lety. Před čtyřmi roky použila svůj věhlas na podporu ruské punkové kapely Pussy Riot.