Předtím, než existovalo slovo start-up a než začalo být v módě nadávat na práci i život v korporátní sféře, vybudoval jeden muž v Československu i po celém světě čtyři desítky městeček pro pracovníky svých továren.

Proměna z prašné vesnice v centrum modernizace začala ve Zlíně. "Kamarádi a přátelé, přál bych si rozplamenit vás k tomu, abyste do všech krajů naší vlasti roznesli tento hlas víry v práci. Vaše cesta, toť cesta nového života, nové osvícené pracovní demokracie," hlásal Tomáš Baťa. Z bouřícího davu se ozvalo: "Výborně!"

Snímek Batalives Petra Babince a Karolíny Zalabákové začíná velkolepě, po vzoru pompézních zahraničních dokumentů. Není však až do konce oslavou baťovského podnikatelského ducha. Naopak hledí především na to, co z pěti Baťových komunit v různých koutech světa zbylo dnes. A zkoumá, jak se tu pětici protagonistů žije, když baťovské heslo "Dnes fantazie, zítra skutečnost" už je minulostí.

Další česká režisérka se podívala na poněkud jinou, velmi aktuální podobu práce. V ní na fantazii žádný prostor není. Apolena Rychlíková sledovala ve filmu Hranice práce novinářku Sašu Uhlovou, která se odhodlala si téma svých reportáží opravdu odžít.

"Pochopila jsem, že jediný způsob, jak popsat podmínky ve špatně placených zaměstnáních, je nechat se tam sama zaměstnat," říká Uhlová v úvodu filmu.

Všechny byly mizerně placené, ve většině docházelo k porušování zákoníku práce a bez žádné by se společnost neobešla.

"Pro mě osobně bylo nejtěžší udržet si dostatečný odstup a přitom blízkost. Saša je moje dobrá kamarádka," říká režisérka Rychlíková. "Bylo náročné vidět ji na pokraji psychických a fyzických sil a kvůli filmu jí nemoci nabídnout pomoc."

Uhlová už svou zkušenost popsala v sérii reportáží v internetovém deníku A2larm. Film jejich autentičnost prohlubuje, nabízí pohled opravdu zevnitř − ať už z vodňanské drůbežárny, motolské prádelny či třídírny odpadu −, doprovázený osobními deníkovými komentáři Uhlové. Ty často vznikaly potajmu na místě, třeba na záchodcích, psané na účtenky či co bylo zrovna po ruce.

"Právě otázka nízkopříjmových skupin a špatných pracovních podmínek u nás byla dlouhou dobu opomíjena," komentuje Rychlíková. "Přitom snaha pochopit a nahlédnout životy lidí na okraji je pro porozumění současných společenských poryvů úplně zásadní."

Dokumentarista Pavel Křemen se ve snímku Milda pokusil pochopit bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Nikoliv ho očernit ani velebit, spíše odhalit, odkud vyvěrá ono pevné přesvědčení a zanícená víra, že socialismus byl bez chyb a je třeba ho navrátit.

"Řád práce. Vítězný únor. Řád republiky. Řád říjnové revoluce. A tohle jsou z ciziny − Kuby, Nikaraguy, NDR, Hrdina socialistické práce. Řád Klementa Gottwalda, no to je za celoživotní dílo. Tenhle má diamant," ukazuje vitální stařík Jakeš kameře své trofeje. Je mu přes devadesát let, ale i dnes rád vyrazí na běžky. A jeho radost z metálů působí tak upřímně.

Při nahlédnutí do Jakešova takřka asketického způsobu života se snáze chápe, proč žádné negativní aspekty žití za minulého režimu nepřipouští.

"Já vlastně jinou pravomoc než nabídnout hostům kafe či skleničku vína neměl. Všechno ostatní bylo kolektivní rozhodování," tvrdí absurdně někdejší nejmocnější muž komunistického Československa. Z úst člověka, kterému prý "Severní Korea přirostla k srdci takovou svou ukázněností", to zní především jako děsivé memento.

Další politický portrét vznikl u "sousedů" a týká se o něco bližší minulosti. Ale slovenský snímek Mečiar Terezy Nvotové se především dotýká i tuzemských společenských problémů.

"Na začátku 90. let se zdálo, že jsou v jednom státě spolu s Čechy Slováci spokojeni. Moje babička měla na zdi zarámovaný portrét Havla, slovenskou valašku a nějaký diplom od Masaryka," uvažuje režisérka, která však vedle osobních vzpomínek nechává promlouvat i četné dobové materiály a pamětníky z řad novinářů i politiků. A samozřejmě samotného slovenského expremiéra Vladimíra Mečiara, který v 90. letech rozdělil Slovensko.

"V podstatě jsem do politiky přišel z chalupy a na chalupu jsem se vrátil," říká dnes nejslavnější slovenský důchodce, kterého jedni nenáviděli a druzí ho měli za světce.

Nvotové snímek není ani tak portrét bývalého politika, jako spíše zpráva o náladách v zemi, kde potřeba k někomu vzhlížet leckdy připomíná náboženský fanatismus. A nevztahuje se jen na Mečiara.

Dnešní slova jedné fanynky "Nejdřív Fico, až pak Svatý otec" nepřipouštějí žádné pochybnosti. České diváky mohou naopak přimět k dnes tak potřebnému zamyšlení, zda je namístě dělat si z politiků všemohoucí idoly.