Živé kvety se vzpouzejí diktátu průměru

Živé kvety, pětice se zpěvačkou Luciou Piussi, členkou významného avšak již zaniklého divadla Stoka, vystoupila v sobotu v pražském klubu Vagón. Kapela si vybrala název po kdysi populárním, nasládlém a ordinérním parfému, na českých a slovenských pódiích je ale něco tak svěžího a pronikavého jako Živé kvety těžko k nalezení.

Hudebně přitom nejde o nic originálního. Živé kvety v klasickém obsazení zůstaly u jednoduché rokenrolové abecedy, bez urputné snahy psát vlastní stylový slabikář. Běží tu o něco jiného. „Povědět slabým hlasem silná slova,“ jak zní slogan z předminulé desky pojmenované Sloboda. Či rovnou sestavit „slovník živých slov,“ jak jej po dylanovsku a lehce zadýchaně odsypává Lucia Piussi na nedávno vydaném, v pořadí čtvrtém albu Bez konca.

Ačkoliv si Živé kvety svými alby v Česku získaly značný respekt a tedy i přízeň, sobotní koncert otevřelo hned devět nových skladeb za sebou. Co by u jiného interpreta znamenalo toho večera sabotáž pozornosti publika, posluchači Živých kvetů spokojeně kvitovali. Ukázalo se, že po určitém hudebním „změknutí“ na poslední desce, jsou nové skladby plné espiritu a nápadů. Je to paradox - Živé kvety mají potenciál získat si zpěvnými, sdělnými písničkami daleko širší přízeň, než doposud. Zároveň se o ni, v době kdy je hlavním měřítkem „líbit se“, usilují jedině tím, že ve svém nekompromisním pohledu na svět ještě „přitvrdí“. Proti diktátu otupělé a dokonale zprůměrované reality, manipulované „tvrdými“ daty marketingových průzkumů, vedou Živé kvety guerilový boj. V textech Lucie Piussi se často objevuje zdánlivě vyprázdněné a otřepané slovo „pravda“ – Piusii ovšem nepatří k těm, kteří pravdu „mají“, ale spíše se o ni pře sama se sebou, s partnerem, kterého v písni oslovuje, se svými posluchači. A celé to představuje jako vlastní pohodlnost, vždyť „kolik zbytečné námahy je v neschopnosti povědět pravdu.“

Možná se ještě budeme divit, jakou hudební revoluci časem způsobí kapela vlastně nepříliš objevného hudebního stylu. Namísto laškování bere posluchače za ruku a provádí jej „divokou čtvrtí“ svého města. Třeba se v souvislosti s Živými kvety či neméně zajímavou kapelou Kolowrat z Košic začně mluvit o „nové slovenské vlně“ či „písních morálního neklidu“. A pokud ten velký úspěch honem rychle nepřijde, Živé kvety nejspíš nebudou, na rozdíl od mnohých souputníků z „alternativního“ uměleckého světa“, skuhrat jak je ten ošklivý svět mamonu zlý. „Nikdy jsme neplakali, že jsme malí…,“ notují si vesele tihle hudební vizionáři. „Všechno co bude proti nám, může být jednou použité pro nás.“

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků