Woodstock: To nejlepší i nejhorší z šedesátých let let

Přesně před čtyřiceti lety, v pondělí 17. srpna, vylétlo z pod prstů Jimi Hendrixe několik rozpoznatelných taktů americké hymny. Než jeho kytara začala úpět, než se jasná linka rozložila, převrstvila. Aby se před závěrem melodie "Hvězd a pruhů" chvilkově vrátila k čitelnosti. Byl to záblesk, výraz pocitu: "Tady jsme, děti téhle země. Silné, složité, rozpolcené. Děti Ameriky." Třídenní Woodstock skončil. A legenda o festivalu, který definoval celou generaci a zapsal se do kulturní a společenské historie USA, se právě narodila.

Když dnes stojíte na kraji louky, kam před čtyřiceti lety dorazilo půl milionu lidí, nelze se ubránit ironii. Už jen ten zmatek ve jménech. Všichni říkají Woodstock, ale ten při tom leží 70 kilometrů jinde. Tamní organizátoři koncert dvakrát přeložili, spořádaní občané se báli davu, který měl čítat 150 000 hlav.

Když hippies zachraňuje republikán

Fotografie zachytily odmítavé nápisy: "Žádných 150 000 hippies tady nebude."

Až tři neděle před plánovaným termínem přišla záchrana z městečka Bethel. Od překvapivého muže. Republikána, majitele místní mléčné farmy, Maxe Yasgura. Pronajměte si moji rozlehlou louku.

Takže tady jsme. Dvě hodiny jízdy na sever od Manhattanu, podlouhlé vlny polí a lesů jsou naskládány jedna za druhou. Krajinu převazují šňůrky venkovských silnic a nitky dřevěných plotů. Ale chce to velkou představivost k rekonstrukci výjevu, který zachytil jeden z účinkujících, hudebník Ravi Shankar.

"Pršelo, byla zima, ale oni byli v blátě tak šťastní; všichni byli samozřejmě sjetí, ale byli v pohodě. Připomnělo mi to Indii s buvoly ponořenými v bahně."

Dnes před sebou máte udržovaný areál, s travičkou jak na golfovém hřišti, s vydlážděnými chodníčky, umělým rybníčkem, s cedulemi o zákazu kouření.

Nezabiješ. Neznásilníš. Nezastřelíš

Tak tohle tedy zbylo z Woodstocku? Říkáte si u památníku, který zde byl umístěn v roce 1984. Na kamenném kvádru je původní logo festivalu, kytara s bílou holubicí na hmatníku. A aby vás něco špatného nenapadlo, v dohledu je vůz s nápisem Security a s mužem v uniformě.

"Bylo to jako makedonská armáda na svazích Řecka," popsal svůj dojem z woodstockého davu jiný z tehdejších účastníků na scéně, kytarista a zpěvák David Crosby. Dnes je zde čistý pažit a tabulka s informací, že osvětlení jede na sluneční energii a s úspornými žárovkami.

Pro zadostiučinění stárnoucích hipíků, jak se jejich ideály technologicky zhmotnily? Už se zlostnou ironií, hraničící s verdiktem, že jste se stali obětí mýtu, převlečeného do kočičiny pro turisty, vstupujete do nového muzea, které zde před rokem nechal postavit bohatý podnikatel Alan Gerry.

Záleží na úrovní předchozí znalosti, v které chvíli expozice rozptýlí vstupní skepsi. Zda jste už věděli, například z Oscarového dokumentu Woodstock z roku 1970, o několikakilometrových pochodech fanoušků, kteří nechali auta ve škarpách u zacpaných příjezdových silnic. O vrtulnících, kterými organizátoři z téhož důvodu na místo eskortovali umělce. O tom, že od samého začátku nic nešlo podle plánu. Drátěný plot a kasy přestaly mít smysl, hned na začátku se z placené akce stal koncert zadarmo.

A samozřejmě, o dešti. Skandování "no rain, no rain" nemohlo zastavit jeho přívaly. Změnil louku v bahniště. Koncert Grateful Dead v nebezpečný zápas s probíjející aparaturou. A o drogách a newyorském guvernérovi Nelsonu Rockefellerovi, který sem chtěl poslat národní gardu. Ale i o tom, že na téhle mírně svažité louce se ale nakonec odehrálo jen přesně to, co slibovali organizátoři na plakátech k akci : "Tři dny míru a hudby."

"Nikdo nikoho nezabil, nikdo nikoho neznásilnil, nikdo nikoho nezastřelil. V historii lidstva je to snad jediné shromáždění takové velikosti, kde se nic z toho neseběhlo," řekl později David Crosby. Ale je tohle tedy smysl Woodstocku? Jen to, že se nic nestalo?

To nejlepší i nejhorší z šedesátých let

Mike z New Jersey zde před 40 lety byl. Teď stojí uprostřed expozice, sleduje vybrané šoty z televizního zpravodajství ze 60. let. Poslouchá dobové nahrávky, pod bílým obočím mhouří své dvaašedesátileté oči, když se na obrazovce objeví Dustin Hoffman jako absolvent či Jack Nicholson jako bezstarostný jezdec.

Společenské a kulturní změny ovlivňující politiku, a naopak politické události, které hýbou veřejností a mění osobní osudy. To vše už Mike jednou zažil v přímém přenosu. Ale naakumulovány pod jednou střechou muzea, do sebe věci jasněji zapadají. Pro Mike i pro turistu. Rádi kapitulujete a připouštíte, že cesta na místo činu stála za to. Najednou je například mnohem zřetelnější, jak se sanfranciské "Léto lásky" 1967 podivně rozpačitě překlopilo v potemnělý rok 1968. "Na to se dobře pamatuju," komentuje Mike šot z února toho roku, novinář CBS Walter Cronkite v přímém zpravodajství z Vietnamu pochybuje o smyslu téhle války. Pamatuje si na atentát na Martina Luthera Kinga a na záběry Roberta Kennedyho pár okamžiků před smrtí.

I na demokratický nominační sjezd v Chicagu, který republikánský kandidát Richard Nixon mohl prodat jako argument , že pokud si demokraté nedokážou udělat pořádek ani mezi sebou, tak jak by se "mohli vůbec pokusit uklidit v celé Americe".

A nepamatuje si, ale teď po čtyřiceti letech sleduje s úsměvem Nixonův slib z ledna 1969, že jeho "administrativa bude vládou otevřenou a transparentní".

"Nebyl jsem tady celé tři dny. Dorazili jsme s přítelkyní až v sobotu v noci, zrovna hrála Joan Baez. A v neděli odpoledne jsme to zabalili, neměli jsme nic k jídlu, byli jsme utahaní," vzpomíná Mike.

Ano, byli mladí, ale není to jen z nostalgie, proč dnes tvrdí, že "ani před tím, ani po Woodstocku jsem z ničeho podobného neměl tak zřetelnou vzpomínku". Nejen kvůli bahnu a hudbě, nejen z vyčerpávajícího pochodu zpět k zaparkovanému autu, kde na ně v přihrádce čekalo pár cigaret marihuany. Ale i proto, co se snaží říct i panel na východu z muzea: "Woodstock představuje kulminaci celého dramatického desetiletí. Zachycuje to nejlepší i to nejhorší z generace 60. let."

S verdiktem otevřeným, jak je dodnes i hodnocení celé tehdejší doby. Revoluční dekáda skončila. Amerika ještě jednou stačí zvolit Nixona, než padne v aféře Watergate. Protidrogová politika přitvrdí, ale kotlety okolo uší, dlouhé vlasy a motivy z šatníku hippies se stávají součástí mainstreamu. A každý další velký hudební festival je poměřován s Woodstockem. A hymna Jimi Hendrixe vás dodnes přimrazí k zemi.

• Diskuse
• Celkem 5 příspěvků