Přijíždí jazz s africkými kořeny. Cassandra Wilson poprvé vystoupí v Praze

Do exkluzivního portfolia pražského festivalu Struny podzimu přibude v sobotu další zářivé jméno - Cassandra Wilson. Nadžánrová americká zpěvačka i autorka, béžová krasavice se smavým altem, která vystoupí v Rudofinu, bude mít v Čechách premiéru.

Už v osmdesátých letech vyčnívala Cassandra Wilson z řady jazzových vokalistek coby příslušnice sdružení kolem brooklynského saxofonisty Steve Colemana. Jeho proměnlivý M-BASE Collective kombinoval - zjednodušeně řečeno - freejazz se syrovým funkem. Prosadit se v živelné hudbě bylo pro zpěvačku obtížné, ale zároveň provokující. Kritika upozorňovala na příbuznost s Betty Carterovou a Abbey Lincolnovou, které se kdysi také odvážně vrhly do revíru rozevlátých instrumentalistů.

Přesvědčený prezident

Cassandra Wilson se k oběma hlásila a všimla si, že je Lincolnová snad vůbec první jazzovou divou zpívající vlastní kompozice. Sama ale psát zatím jen zkoušela. Z alb natáčených pro label JMT ji slyšíme ve standardech "přeoraných" někdy až trochu násilně. Přetemná barva elastického hlasu, nesporná muzikalita, chuť kráčet jinudy a mimořádný zjev nicméně činily Cassandru Wilson nepřehlédnutelnou.

Proto o ní také stála významná značka Blue Note, jejíž prezident Bruce Lundvall ovšem Cassandru Wilson zaskočil návrhem vynechat dívčinu stálou kapelu, ve které byla spíš rovnocenným členem než hlavní postavou. Představoval si akustické album pod vedením zkušeného producenta. Kontrovala za pár dní, když přišla s neznámým mládencem, jemuž se hodlala svěřit do rukou.

Craig Street, soused z jejího domu, byl ovšem v branži nováčkem. Měl sice hudební plány, ale právě se živil stavařinou. Cassandře, nešťastné z Ludvallových nápadů, okamžitě nabídl své služby a ona nadšeně kývla. Totéž pak musel učinit i ošívající se prezident. Snad doufal, že vrtošivou subretu pár bludných dnů ve studiu přivede k rozumu. Jenomže Street, který se s vizí komorního zvuku rázem sžil, odvedl víc než perfektní práci.

Nejprve přesvědčil zpěvačku, aby se spolehla na vlastní kořeny. Tedy především na lidové blues rodného Jihu (Wilson pochází z Jacksonu ve státě Mississippi), i na to, co ji nejsilněji zasáhlo v mládí, tudíž songy Joni Mitchell nebo Boba Dylana. Album Blue Light 'Till Dawn z roku 1993 oba tyto proudy skutečně propojuje. Což by ale k následnému úspěchu asi nestačilo. Podstatné je totiž, jak vynalézavým zvukem Street album obalil a jak podmanivou atmosféru mu vtiskl.

Zvuk alba se opíral o kytaristu Brandona Rosse, střídajícího speciální instrumenty zvonící nad řídkými figurami perkusisty Cyra Batisty, který dodal hudbě šamanskou tajemnost. A především Street stvořil úplně novou Cassandru Wilson. Její hlubinný alt plyne písněmi jak stojatá řeka za horké noci. A je vždy zcela autentický: v na kost ohlodané jazzové baladě, ve starém blues Roberta Johnsona, v písních novodobých folkrockerů, i ve třech jejích vlastních. Z alba sálala sebevědomá, stylotvorná persona.

Osobitý folk-blues-jazz pak Cassandra Wilson rozvíjela a obohacovala rovněž úspěšnými deskami New Moon Daughter (ještě se Streetem po boku, 1995), Belly Of The Sun (2002) a Glamoured (2003). Sérii proložila roku 1999 skvělým albem Travelling Miles, které sama produkovala. Poklonou Milesu Davisovi se vlastně vracela k jazzovému období, třebaže zachovala určující znaky své hudební řeči.

K hudebním prazdrojům

Z trůnu jazzových vokalistek ale hranice jejich obvyklých království značně překračovala, mohla sledovat, jak její vzdušný způsob ovlivnil kde koho, včetně Norah Jones (Craig Street se ostatně podílel na jejím debutovém albu Come Away With Me). A sama zároveň hledala nějaké oživení. Třeba lehkým pokročením k modernímu popu titulem Thunderbird (2006), kterému voodoo-bluesový producent T-Bone Burnett dodal električtější charakter, v němž ale Cassandra Wilson zněla znovu přirozeně. Jazzové puristy pak uspokojila loňským titulem Loverly, sbírkou oblíbených jazzových songů v aranžmá kolegy z časů M-BASE, basisty Lonnieho Plaxica.

Před více než patnácti lety učinila Cassandra Wilson krok do neznáma a stal se zázrak. Našla sama sebe a veřejnost doslova uhranula. V Rudolfinu se objeví se skupinou, ve které léta hrají kytarista Marvin Sewell a basista Reginald Veal, relativně čerstvě pak pianista Jonathan Baptiste, bubeník Herlin Riley a perkusista Lekan Babalola z Nigérie.

Ostatně z afrických hudebních prazdrojů by měl vycházet i příští projekt neobyčejné umělkyně s jakoby nikoli náhodou věšteckým jménem. Na rozdíl od nešťastné trójské Cassandry ovšem téhle věříme každé slovo, každou notu.