Narcistní gotikové HIM se vracejí s albem o rozpadlých vztazích

Finští HIM jsou v podstatě ostřejší kytarovka. Sice tvrdí, že v mládí byli jejich hrdiny Black Sabbath, ale zvukem se blíží britským kapelám z konce osmdesátých let. I s jejich snahou vytvořit roztancovanou rockovou hudbu.

Svým smyslem pro melodrama je jejich zpěvák Ville Valo mužským protějškem Amy Lee z Evanescence. Spolu s ní definuje pop-rockové křídlo gotického rocku.

Deník konce mých lásek

Sedmé album HIM ale tentokrát nekoketuje s tajemnem, smrtí, zásvětím, černou magií, strachem a podobnou atraktivní veteší. Na desce Screamworks s podtitulem Láska v teorii a praxi, Kapitola 1-13 se Valo jako jediný autor pokusil vytvořit příběh, složený z popisů nálad a stavů, které prožíval při rozchodech se svými partnerkami. Klidně by se to mohlo jmenovat Deník konce mých lásek.

Začíná In Venere Veritas, obrazem hédonisticky prožívané lásky, v níž tu a tam zaznívá smutný tón, snad z minulosti, snad z vědomí budoucnosti nebo z nedokonalého naplnění.

Na konci je píseň Like Saint Valentine, v níž je zpěvák po rozchodu psychicky na dně a v bolesti žádá: "Postav mi most napuštěný benzinem a podej pochodeň" neboť "Láska je jediná válka, pro kterou stojí za to umřít". Je to patetické, je to exhibicionismus, ale takový prostě gotický rock byl, je a bude.

Když se sejdou profíci...

Nová deska HIM prozrazuje jedno z tajemství moderní populární hudby. Dobré balení dokáže zachránit obsah. Kapela je jen odrazem slavných rozevlátých "Himáků" z konce devadesátých let, kdy nadchli albem Greatest Love Songs Vol.666, ale naleštěné a pečlivě vyprodukované skladby to dovedou zakrýt.

Je to dobře odvedené řemeslo lidí v nahrávacím studiu a kreativního producenta, který v celkovém soundu lehce ubral kláves, dal prostor kytarovým sólům a ještě víc vysunul dopředu zpěváka, což vzhledem k jeho pověstnému narcismu jistě nebylo nic těžkého.

Jsou to drobné posuny, které zvuk skupiny změnily jen minimálně, ale přesto máme pocit, že se kapela dále vyvíjí a přináší něco nového. Deska je navíc výborně smíchaná, opravdu "hraje", jak říkají muzikanti, takže z ní cítíme, jak se kapela se švihem dere dopředu.

Je to prostě profesionální práce zkušených muzikantů, jíž by byla ale jen půlka, kdyby do ní vydavatel dostatečně neinvestoval. Můžeme se domnívat, že většina těchto posunů je součástí pokusu zaútočit na americký trh, protože sound nahrávky se díky změnám přiblížil tomu, co známe z amerických rockových žebříčků a co by mohlo oslovit zvláště tamní emo publikum.

První singl Heartkiller zní, jako kdyby byl úmyslně napsán pro americký trh. My Evropané ale nepřijdeme zkrátka. Tři nebo čtyři písně jsou vymyšleny tak, aby pohladily náš smysl pro romantickou pop rockovou melodii a silný, chytlavý refrén.

Dřívější desky HIM měly zřetelně víc kolektivního ducha. Současná strategie "všechno na Vala" má ale svůj smysl. Vyrostla z něj výrazná osobnost, atraktivní vizuálně pro fanynky i pěvecky pro znalce.

Má sice několik klišé, která se po několikátém poslechu stanou nepříjemnými, zvláště ve způsobu, jak užívá falzetu, ale přidal k nim přesvědčivý rockový křik a zvláštní péči věnoval filtrům, přes které žene svůj hlas.

Těžko tvrdit, že HIM jsou to úplně nejlepší, co se urodilo na výjimečně úspěšné finské rockové scéně, ale určitě jsou jedním z velkých katalyzátorů, který pomohl tamní hudební dění rozhýbat. Jejich Screamworks je solidní deska, která jim tamní pozici určitě udrží. A jestli uspěje na trhu v USA, určitě tím otevře cestu i dalším z plejády stejně dobrých skupin.