Slovenská písničkářka Jana Kirschner vydala své dosud nejlepší album

Stačilo pět desek a jedenáct let, aby se z neúspěšné finalistky Miss Slovensko 1996 stala písničkářka, která svou hudbou okouzlila i šéfy anglického hudebního vydavatelství Universal Music.

Předchozí desku Shine natočila Jana Kirschner v Londýně. Plně autorskou, lehce pop-jazzovou, celou v angličtině, určenou pro západní trh - to všechno vytvořené pod producentským dohledem Rosse Culluma, který je podepsán na deskách Paula McCartneyho, Roxy Music, Tears For Fears či Enyi.

Už to vypadalo, že z Jany Kirschner bude evropská Norah Jones. Nestalo se.

Deska ve Velké Británii nakonec nikdy nevyšla, což byl jeden z důvodů, proč se Jana Kirschner o tři roky později rozhodla natočit právě vydanou desku Krajina rovina opět ve své mateřštině.

A byla to dobrá volba - slovenština zpěvačce umožnila mnohem lépe procítit veškeré emotivní nuance jejích textů a vytvořit tak skutečně intimní zpověď, jaká už dlouho na tuzemské hudební scéně nebyla k slyšení.

Pět dní v krajině

Krajina rovina vznikla za pouhých pět dní v jednom moravském studiu v produkci Eddieho Stevense, který se může pochlubit spoluprací s kapelami Freakpower, Zero 7 či Moloko.

Velmi moderní zvuk je také to první, čeho si posluchač na desce všimne - tohle album zkrátka hraje. A je jedno, v jakém zrovna žánru. Jana Kirschner se stylově rozhodně neomezuje, na její nové desce lze nalézt pop, šanson, jazz, blues, folk, triphop, psychedelii i minimalismus.

Ve zpěvu pak recitaci, teatrální deklamaci, frázování v rytmu reggae, poletování v hlasových výškách i slovenské lidové nápěvy. To všechno se navíc často odehraje během jediné písně.

Krásně je to vidět třeba ve fascinující kompozici V botách na opätku. Ta začíná polorecitativem podbarveným basovými tóny, aby křehkou melodii vzápětí vyztužila rocková kytara.

Skladba pak přejde do zpěvného refrénu, v okamžení svrženého do psychedelické nálady, prokládané vzdáleně znějícím, rychle odříkávaným textem. A nakonec vygraduje do alternativní zvukové směsi - to všechno se odehraje na ploše jen mírně přesahující pět minut.

A takhle by se dala popisovat každá skladba alba Krajina rovina, na níž není prostor pro přímočarý, jednoduchý pop. Deska zkrátka nenabízí písně, které by se nesly jen v jediné rovině - tohle je velmi pestrá krajina, kterou nelze přehlédnout jediným pohledem.

Dospělé melodie

Při každém poslechu desky Krajina rovina lze objevovat nové zvuky, překvapivé harmonické postupy, nečekané změny nálad. V žádném případě však nejde o samoúčelné hrátky se zvukem. Ze všech těch elektronických tónů se nakonec vždycky vyloupne nádherná, ale nepodbízivá melodie.

Těžko říct, jak si s touhle nahrávkou Jany Kirschner, která dosud sypala z rukávu snadno zpěvné refrény, poradí rozhlasové stanice, lačnící po jednoduchých popěvcích. Ale ať už Krajina rovina dopadne komerčně jakkoliv, nic to nemění na faktu, že jde o nejlepší album v dosavadní diskografii Jany Kirschner.

Ještě štěstí, že se natáčelo na Moravě a lze ho tak trochu považovat za česko-slovenskou nahrávku. Jinak bychom mohli Slovákům pouze závidět, jak talentovanou písničkářku mají. Bez nadsázky totiž lze říct, že v Janě Kirschner našlo Slovensko svého ženského Richarda Müllera, plnohodnotnou pokračovatelku Hany Hegerové.

Kéž by se jí s touhle deskou nazpívanou ve slovenštině podařilo to, co jí nevyšlo s anglickým albem. Svět by si opravdu zasloužil dozvědět se, jak krásná je česko-slovenská Krajina rovina.

• Diskuse
• Celkem 5 příspěvků