Macy Gray nabízí pestrý hudební mix. Vítězí v něm však hudba a kouzlo nad obsahem

S takovým hlasem, jako má americká soulová hvězda Macy Gray, je půlka kariéry hotová, i když zpěvačka tvrdí, že sama sebe nemůže poslouchat. Neuvěřitelně příjemný chraplák se snaží zharmonizovat s potrhlou image, kterou ještě podtrhují někdy až praštěné texty.

Ne každý tomuto druhu humoru rozumí (a kritici ze všech nejméně), a proto není divu, že její právě vydané album The Sellout má na angloamerické scéně rozporuplná a někdy až slabá hodnocení. Ve světě, kde angličtina nerozhoduje a vítězí spíš hudba a kouzlo osobnosti, jsou zpěvaččiny šance mnohem větší.

Macy Gray zazářila až v poměrně zralém věku v roce 1999, když se její druhá v rádiích nasazená píseň I Try stala daleko největším rhythm-and-bluesovým hitem sezóny.

Z hlediska další umělecké kariéry se tím dostala do nezáviděníhodné situace, protože z praxe pop kultury je známo, že překonat obrovský úspěch debutu bývá většinou nemožné.

Fakt, že jí po celý zbytek kariéry nezbude nic jiného, než se aspoň pokoušet přiblížit úspěchu, jehož dosáhla na počátku kariéry, musí být pro kreativního umělce devastující. V tom je ale možná skryta i příčina sebeshazující pózy, kterou v písních Macy Grey nacházíme.

Macy Gray patří k menšině hvězd soudobého amerického R&B, které si samy píšou písně a samy si své desky produkují. To je nebezpečné v okamžiku, kdy autor nutně potřebuje upozornit, že tu a tam ujíždí z celkové nastavené linie nebo začne být nesrozumitelný.

Když v singlu Beauty In The World zpěvačka nastoupí s rýmy přímo cimrmanovskými, jde jistě o ironii, ale velká část posluchačů to nejspíš nepochopí.

Mezi černou a bílou

Podobnou chybu najdeme ve skladbě Kissed It, kterou natočila s doprovodem metalové kapely Velvet Revolver. Vzdálenost mezi oběma žánry je tak velká, že skladba ve stylu glam rocku sedmdesátých let neosloví ani příznivce tvrdé hudby, ani ctitele moderního černého rhythm-and-blues. I když sama o sobě není špatná, její role na desce je negativní - jenom rozhodí celek.

Producent "zvenku" by možná došel až k tomu, že prvků bílé hudby je v jejím hudebním modelu zbytečně mnoho a třeba by zpěvačku odradil od skladeb typu That Man, v nichž jsou až moc okatě přítomny retro-rokenrolové prvky. I v pestrosti musí být řád.

Před třiceti roky byl takový nedostatek cílevědomého směřování normální, ba často i vyhledávaný, ale dnešní zábavní průmysl je tak posedlý budováním přesného obsahu umělcova jména a nabídkou integrálních osobností zhýčkanému publiku, že jakékoli hledačství nebo nebezpečné kroky stranou komerčního tvůrce oslabují.

Všechno je v hlasu

Jestli existuje nějaký důvod, proč si pátou desku Macy Gray koupit, tak je to její hlas. Něco tak výrazného a tak snadno rozeznatelného jinde nenajdete. Dráždivě sexy, škrábavý, provokativní - a desku od desky stále lepší. Zpěvačka dovede vytvořit pozitivní atmosféru, která dokáže posluchače pohladit.

Trochu to omezuje zpěvaččin repertoár. S takovým hlasem a pozitivním charizmatem se nedají zpívat rozervané balady. I nejtragičtější písně mohou mít v jejím provedení komický podtón. Často se píše o tom, že ještě než se stala popovou hvězdou, zpívala prý po kalifornských klubech jazz ve stylu Billie Hollidayové. Jak to dokázala, ví bůh. Člověk od ní může čekat cokoli, jen ne vyzpívanou bolest. Naštěstí to od ní nikdo ani nečeká.