Sheryl Crow na nové desce vytvořila zajímavý hybrid retrožánru s moderním folkem

Když zpěvák řekne, že se na své nové desce chce vrátit ke kořenům své tvorby, znamená to, že jeho předchozí album propadlo a nezbývá mu než se vrátit k formuli, která ho kdysi proslavila.

O nové desce 100 Miles From Memphis, kterou právě vydala Sheryl Crow, to tak úplně neplatí. Předchozí deska Detours z roku 2008 byla celkem úspěšná, ale světoznámé písničkářce s pověstí ambiciózní, tvrdě pracující muzikantky muselo být jasné, že se ve svém stylu po sedmnácti letech na absolutní špičce vyčerpala.

Návrat k pop rockovému stylu, který proslavil její prvotinu Tuesday Night Music Club, ale pojala v komplikovanější podobě. Nyní se pokusila moderní rockové písničkářství spojit s hudbou, v níž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyrůstala, se soulem z Memphisu a Detroitu.

Na 100 Miles From Memphis se tak zrodil zajímavý hybrid, který se nebojí sáhnout do čtyřicet až padesát let starých zdrojů, a přitom se snaží být moderní fúzí rocku a folku.

Jako od Erika Claptona

Sheryl Crow měla štěstí v tom, že se jí tentokrát za hlavního hudebního partnera podařilo získat prvotřídního jižanského kytaristu a dlouholetého spolupracovníka Erika Claptona Doyleho Bramhalla II, který desce vtiskl požadovanou charakteristiku.

Jestliže album zní jako soulové retro z šedesátých let s lehkým nádechem jižanského rocku a country ve stylu posledních desek Erika Claptona, je to určitě jeho práce. Bramhall se na desce zbytečně necpe dopředu, ale když ho po čase objevíte mezi ostatními muzikanty a soustředíte se na to, co hraje, je požitek poslouchat, s jakým citem a vkusem zpěvačku provází.

Však také Sheryl Crow, sama docela slušná kytaristka, na této desce svůj nástroj raději odložila a jenom zpívá.

Kde je soul memphiské školy, tam musí být dechová sekce, a smyčce, když jde o inspiraci detroitskou gramofirmou Tamla Motown. Obojího si Sheryl Crow užívá plnými doušky a nepoužívá při tom žádné samply nebo syntezátorové náhražky, ale opravdové muzikanty.

Málokdy je na desce tak dobře znát, jak účast opravdových muzikantů pozvedne kvalitu nahrávek. Lidskou kvalitu sebelepší programy a samply nenahradí.

Výlet do soulových sedmdesátých let, mimochodem dnes znovu velmi módních, se neobejde bez nějaké přejaté skladby. Sheryl si na konec své desky vybrala parádní kousek.

S obrovskou chutí si zazpívala I Want You Back, který proslavil v roce 1969 spolu se svými sourozenci desetiletý Michael Jackson. Na Jacksonovo nezapomenutelné provedení samozřejmě nemá, ale pro desku soulově orientovaných písní si lepší závěr vybrat nemohla.

Kytara piráta z Karibiku

I Want You Back ale není jediná přejatá skladba uprostřed osobních příběhů. Spolu s Justinem Timberlakem si Sheryl střihne svéráznou úpravu skladby Sign Your Name od Terence Trenta D´Arbyho a v baladě Sideways představí jejího autora, odborníky obdivovaného zpěváka, který si říká Citizen Cope.

Možná je to jeden ze zásadních kroků, které mu pomohou do povědomí širšího publika. Nejvzácnějším hostem desky je ale Keith Richards, který si střihne typickou jamajskou "chunky" kytaru do reggae Eye To Eye. Nenápadně si tím podtrhuje image vyžilého karibského piráta, kterou si pečlivě pěstuje už několik let.

Memphiský soul má v sobě sobě něco vášnivého a přitom lehkého a elegantního, co výstižně koresponduje se životní pohodou, kterou prý Sheryl Crow prožívá poté, co se jí podařilo adoptovat dvě děti.

Je úžasné, že tyto chvíle štěstí a radosti dokáže přenést prostřednictvím gramofonové desky i na své posluchače. V tom je i podstata jejího proklamovaného návratu ke kořenům. Stejně emocionálně komunikativní totiž byla na svých prvních dvou deskách.