Londýnský pěvec Rod Stewart znovu oblékl "sinatrovský" model

Zdá se, že současný rock a pop je pro Roda Stewarta uzavřenou záležitostí, "minulostí". Naopak ve skutečné minulosti populární hudby se zpěvák prohrabává s chutí. Na novém albu Fly Me To The Moon... pokračuje v sérii nahrávek The Great American Songbook, zdánlivě uzavřené před pěti lety.

V počátcích kariéry se Rod Stewart trendů nejen držel, dokonce je i předjímal. Na sklonku šedesátých let, v řadách Jeff Beck Group, se stal jedním ze vzorů "silových" hardrockových pěvců. V pozdějších letech vždy reflektoval dění na popové scéně, ať už šlo o nástup diskotékové hudby koncem sedmdesátých let a později nové vlny, syntezátorů či soulového revivalu. Ve 21. století se ovšem ponořil do sentimentu.

Stewart není autorský typ, byť na svoje rané desky pár písní napsal. Vždy se soustředil hlavně na interpretaci. Do amerických popových standardů a filmových písní, napsaných převážně ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, se pustil v roce 2002 na albu It Had To Be You... The Great American Songbook.

Šlo o velké překvapení a ohromný úspěch. Zatímco jeho předchozí album současného materiálu Human (2001) dosáhlo "jen" zlatých prodejních čísel, "Americký zpěvník" získal na důležitých trzích platinu až trojnásobnou platinu.

Po čtyřech komerčně úspěšných dílech The Great American Songbook se Stewart pokusil o změnu žánru, byť v podobně nostalgickém duchu. Alba Still The Same (2006) s rockovou "klasikou" a Soulbook (2009) se soulovými trvalkami však zdaleka neslavila takový úspěch. Nepřekvapí, že se Stewart vrátil k vytěžování zlatého dolu evergreenů swingové éry.

Propagační materiály k albu inzerují, že výběr byl tentokrát veden s ohledem na "větší tanečnost". Rytmičtější kousky skutečně převládají nad baladami, jinak ovšem album opakuje zvuk a typickou dramaturgii celé série.

Nejstarší skladba Love Me Or Leave Me z broadwayského muzikálu Whoopee! pochází z konce dvacátých let minulého století, nejnovější Moon River proslavila ve filmu Snídaně u Tiffanyho (1961) Audrey Hepburnová.

Převládají ovšem obligátní třicátá a čtyřicátá léta. Stewart neměl strach zařadit i notoricky známé písně That Old Black Magic (hrál ji Orchestr Glenna Millera, Frank Sinatra i Sarah Vaughanová) či September In The Rain (původně od Jamese Meltona, později ji nazpívali i Bing Crosby nebo Sinatra).

Oproti předchozím dílům, na kterých figurovali známí hosté jako Erik Clapton či Elton John a o doprovod se často staral plný bigband, se ovšem projevil ekonomický propad hudebního průmyslu. Šetřilo se. Žádní hosté, občas sólové dechy, tu a tam dodá barvu violoncello, ale pozadí tvoří smyčce syntetické.

Repertoár popových evergreenů je prakticky nevyčerpatelný a Stewart by mohl točit sérii American Songbook do aleluja. Pořád to dělá s vkusem, vybírá nosné melodie a jeho nezaměnitelný hlas platí za nejvyšší trumf. Z uměleckého hlediska ovšem už asi nemá příliš velký smysl další zmnožování verzí tolikrát geniálně uchopených písní. Nebo by Stewartův interpretační přístup potřeboval mnohem razantnější změnu než onu proklamovanou "větší tanečnost".

Zpěvák Rod Stewart se novým albem vrátil ke své úspěšné řadě nahrávek Great American Songbook, na nichž znovu interpretoval osvědčené popové evergreeny.