Jazzové tornádo se prohání nad Vltavou

Zpravidla to začíná jen bouřkovým mrakem, kvílením ve větru a vlnami šustící trávy, ale než se člověk naděje, lapí ho mocný vichr a jako pohádkovou Dorotku jej znenadání přenese do světa plného čarodějnic, okřídlených opic a snad i tajemných Mlaskalů. Tuhle bájnou příhodu s pomyslnou cestou napříč tornádem zažili během pondělního večera také návštěvníci koncertu jazzového tria The Bad Plus v pražském Jazz Docku.

Akustické trio vedené analyticky smýšlejícím pianistou Ethanem Iversonem před lety zaujalo postmodernistickou snahou o harmonické dekonstrukce rockových hitů, které pak přesazovalo do nových kontextů s exponovanou zvukovou dynamikou a přitom nezvykle čistým podáním.

Namísto převzatých skladeb ale v Praze tentokrát zazněly jen vlastní kompozice, které ovšem zachovaly pro kapelu charakteristický kontrast ledově nezaujatých a lehce avantgardních klavírních linek vůči emancipované rytmické sekci.

Kdo měl výtky vůči technicky založeným a odtažitě lyrickým improvizacím akademického perfekcionisty Iversona, musel ocenit, když pianista k jediné převzaté skladbě od Stravinského nepřidal snad jedinou notu a do popředí pustil své spoluhráče.

Vrcholovým momentem večera byla jednoznačně chytlavá balada People Like You, během níž Iverson v bílém koncertním křídle objevil rozladěnou klávesu a neobyčejně zdatným frázováním ve velkých intervalech ji rapsodicky rozkvedlal až na pomezí atonality.

The Bad Plus se dnes ocitli na scestí: z jedné strany jim jazzoví puristé vyčítají absenci swingujících rytmů, cesta v opačném směru ale končí jen u dalších coverů Nirvany nebo Radiohead a marné snahy o sblížení jazzu se současnou hudbou. Tím, že trio dál balancuje na hranici moderního jazzu a jakési inteligentnější rockové “úderky” a z repertoáru přitom nesmlouvavě a nečekaně vyškrtalo převzaté hity, neomylně stimuluje silnější projevy autorské totožnosti.

A ta překvapivá změna repertoáru jako by zase podvědomě souzněla s impulzivností, kterou Bad Plus od pradávna demonstrují na pódiu a s jakou se ostatně mění i podnebí jejich domovské Minnesoty. Vždyť kontrastní přechody z baladických klavírních kaskád až k bouřlivému fortissimu v pražském Jazz Docku čeřily poklidnou hladinu sousedící Vltavy tak silně, jako by se od řeky každou chvíli blížilo tornádo. Úplně stačilo zaklonit hlavu a nechat se unášet.