Struny podzimu skončily netypicky, starou hudbu přednesla Vivica Genaux

Americkou pěvkyni mladší generace provází vynikající pověst. Při jejím českém debutu s ní ve Stavovském divadle hrál přední tuzemský soubor historických nástrojů Collegium 1704 Václava Lukse.

Vivica Genaux je osobitá umělkyně, její pěvecký recitál byl atraktivní událostí, ale ukázalo se, že po smršti muzikality a temperamentu, která provázela oba letošní pražské koncerty italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli a s ní hostujících souborů, není vůbec snadné vzbudit znovu podobný dojem strhující a naprosté jedinečnosti.

Promyšlená dramaturgie

Zvláště, když není v hlase, přes jeho nezpochybnitelný mezinárodní standard, přece jen přítomno tolik charismatu, barev a dramatického cítění a když virtuózní techniku doprovázejí překvapivé manýry.

Vivaldiho a Myslivečkovy árie, spolu s hudbou dalších autorů, zapadaly nicméně tento večer promyšlenou dramaturgií alespoň trochu do profilu Strun podzimu, které se nespokojují s komercí, banalitami a obvyklými schématy.

Související informace, že Luksův barokní orchestr chystá v nadcházejících sezónách pro sérii zahraničních koprodukcí operu Olimpiade od význačného a dosud světem plně nedoceněného českého skladatele Josefa Myslivečka, je potěšitelná.

Programů jednoznačně soustředěných na klasickou hudbu, jako byl koncert této mezzosopranistky, je ve festivalovém programu čím dál méně. Struny podzimu se naopak už definitivně vyprofilovaly jako inovativní nadžánrová přehlídka, která do pražského dění především vnáší jedinečné a nové podněty a témata.

Jde o projekty a osobnosti podle běžných kritérií nezařaditelné, často patřící do širšího jazzového okruhu - letos o akordeonistu Kimma Pohjonena, kvartet Charlese Lloyda, kontrabasistu Avishaie Cohena, trio Roberta Glaspera a vokalistku Dee Dee Bridgewater – a nebo o korsickou polyfonii.

K těm klasičtějším koncertům Strun podzimu v minulých týdnech patřil především recitál fenomenálního introvertního houslisty Thomase Zehetmaira, hrajícího neslýchaným způsobem Paganiniho, a také hudebně, politicky i osobně upřímně vyznívající večer operního pěvce Willarda Whitea s jeho jazzově zbarvenou poctou zpěvákovi a levicovému afroamerickému aktivistovi Paulu Robesonovi.