Komenský byl náš největší Evropan, říká Zuzana Lapčíková. Dnes uvede Orbis Pictus

Na uvedení svého rozsáhlého oratoria Orbis pictus se Zuzana Lapčíková domlouvala s Pražskou komorní filharmonií už v roce 2006, kdy skladbu teprve psala. "Ale situace nazrála až teď," říká cimbalistka a skladatelka pocházející z moravského Slovácka k dnešní pražské premiéře v Rudolfinu.

Orbis pictus na slova Jana Amose Komenského, v němž účinkuje také Český filharmonický sbor Brno či Lapčíkové kvinteto kloubící jazz s lidovou hudbou, zazní už posedmé. Premiéru mělo dílo v roce 2009 na Smetanově Litomyšli se Zlínskou filharmonií Bohuslava Martinů, dvakrát skladbu hrála Filharmonie Brno. "Z východu jsme postoupili ku Praze," glosuje to Lapčíková, která s komorními projekty už hrála v mnoha zemích včetně Japonska.

HN: Orbis pictus je vaše nejrozsáhlejší skladba. Jak dlouho jste ji psala?

Psaní samotné trvalo asi tři čtvrtě roku, kdy jsem byla pod velkým časovým tlakem. Ve skutečnosti pro mě Orbis pictus znamená asi tři roky života. Nejdříve jsem studovala Komenského.

HN: Jaké byly ty tři roky života s Komenským?

Krásné a naplněné, ještě dlouho z nich budu čerpat. Trošku jsem si poopravila povrchní pohled na Komenského, jak ho všichni známe. Když se snažíte rozkrýt, co Komenský chtěl vlastně říct, zjistíte, že je to velkolepé a úžasné. Cítíte se před ním menší a menší a máte pocit, že vás pohltí. Nechávala jsem se pohlcovat ráda a návrat do všední reality byl pro mě obtěžující.

HN: Co tedy chtěl Komenský říct?

To se dá vyjádřit jedním slovem: Řád. "A kdyby v tom velkém triadiktu jedna složka odpadla, tak svět by zašel," jak Komenský píše. Současnost sice ještě v nějakém řádu jede, ale jako by se věci z něho chtěly vykloubit. To, jak přesně Komenský popisuje místo člověka ve světě, mi ale přijde moderní.

Třeba jeho text Mundus moralis, Svět mravní, kterým skladba Orbis pictus vrcholí, zní, jako kdyby jej psala nějaká pomazaná hlava včera večer a ne před třemi sty padesáti lety. V Komenského světě dostáváte sílu a rostou vám křídla.

HN: Komenský pocházel z Uherskobrodska, byl to váš krajan. Posiluje to váš vztah k němu?

Určitě to souvisí i s tím, že Komenského rodiště zůstává velkým otazníkem. V našem regionu si každá z obcí, které se uvádějí jako jeho možné rodiště, dělá na Komenského výsostné právo. A navíc životopis Komenského je pro jednoho člověka až neunesitelný. Komenský je náš největší Evropan. Už jen když si uvědomíme všechna místa, kde v Evropě působil.

HN: Napsal mnoho textů. Které jste zhudebnila?

Nebyl to jeho Orbis pictus, jak by se mohlo zdát, ale část Pansofia z Obecné porady o nápravě věcí lidských. A Pansofii jsem si vybrala proto, že mi už při jejím čtení zněla v hlavě hudba. Obecná porada je vrcholné dílo, které Komenský psal na sklonku života v Holandsku, a Pansofia měla pro mě tu výhodu, že není dokončená. Je to jen osa nebo forma, do které jsem dosazovala texty z dalších Komenského děl či kancionálu.

Možná je název Orbis pictus trochu zavádějící, ale formálním základem skladby jsou jednotlivé světy: Mundus possibilitis - Svět možný, Mundus archetypus - Svět pravzorový, Mundus angelicus - Svět andělský, Mundus materialis - Svět hmotný... Komenský neustále sestupuje od Boha k člověku a zase zpátky, ta křivka je fenomenální.

HN: Říkáte, že jste už při čtení Pansofie slyšela hudbu. Komenského rodný kraj je centrem silné hudební tradice. Projevila se v jeho psaní zkušenost s lidovou hudbou?

Žil v kruté, frustrující době a v místě, kde se jedna generace ani nestačila vzpamatovat, a už přišel nějaký další nájezd a drancování. Takže si myslím, že múzy tehdy opravdu spaly, když řinčely zbraně. Ilustruje to i zkušenost s rodným domem mé maminky na východomoravské vesnici.

Když hospodářské budovy přestaly sloužit svému účelu a ten objekt se přestavoval, tak jsme ve zdech běžně nacházeli zazděné věci, třeba pytel s obilím, aby bylo co zasít. Proto tedy Komenského touha po krásnu musela být natolik bytostná, že ji neformovaly vnější vlivy, ale velmi silně vycházela z jeho nitra.

HN: Co by řekl Komenský - nebo třeba i Leoš Janáček, který ovlivnil vaši hudbu - na takového Ozzyho Osbourna, jehož koncert jste se svými dětmi navštívila pod Řípem?

Některé postupy v rockové či metalové hudbě by tyto mistry neurážely. Některé by jim připadaly příliš jednoduché a jiné by třeba odmítli. Ovšem asi by Ozzyho nezavrhli šmahem, jak se to u nás často děje. To, že jsem se vypravila na jeho koncert, bylo proto, že když člověk něco nezná a ani se s tím seznámit nechce, zbytečně se uzavře. A zřejmě bych si tím brzy uzavřela i cestu k vlastním dětem, které přes všechnu možnou hudbu, co mě nikdy nezasáhla, vnímají své okolí.

HN: Jak romští muzikanti z vašeho kvinteta vnímají Komenského?

To je otázka mimosmyslového vnímání. Oni nevnímají slova, jak se deklamují, ale vnímají obsah a s ním se ztotožňují, protože jsou velice empatičtí. Oba mí romští spoluhráči jsou z velice slavných muzikantských rodin. Takže jejich schopnost vnímat mimoslovně je vyvinuta do extrémní dokonalosti.

HN: Vystudovala jste etnologii a hudební vědu. Nebrání vám tato odbornost ve větší spontaneitě při hraní lidové hudby?

Znám mnoho vystudovaných skladatelů, kteří se nikdy nepokusili napsat velkou hudební formu. A myslím si, že to souvisí s tím, že studiem člověk získává jisté zábrany. Nemám problém spontánně hrát folklor, když je to v přirozeném prostředí, třeba při rodinné oslavě.

Ale ve chvíli, kdy s touto muzikou mám vyjít na nějaké prestižní jeviště, tak skutečně zvážním. Protože když vytrhnete lidovou hudbu z jejího prostředí a chcete ji přenést, tak je to nesmírně těžké a zrádné. Už Janáček si ověřil, že některé tyto principy jsou velice křehké.

HN: Už jste někdy hrála v Rudolfinu?

Ano, s Virtuosi di Praga. Rudolfinum je posvátné místo, a tak jsme si s kolegy řekli, že si v tom luxusním prostoru dneska spontánně zahrajeme.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků