Hancockovi jazzoví diplomaté v Paříži

Od našeho zpravodaje v Paříži – Jednu z největších oslav jazzu v novodobých dějinách zahájil v Paříži pianista Herbie Hancock. Na neutrální půdě sedmipatrového betonového kolosu UNESCO proběhl historicky první Mezinárodní den jazzu již v pátek, oficiálně ale připadá teprve na dnešek.

Zatímco Češi budou pálit čarodějnice, Hancock dnes s mandátem takzvaného Velvyslance dobré vůle odstartuje se svými hosty sérii koncertů: za úsvitu v New Orleans a se západem slunce v New Yorku.

Klavírista chce tak připomenout historickou a společenskou úlohu, kterou jazz hrál ve dvacátém století. V Americe byl vnímán s podtextem segregované hudby černých otroků, přivlečených z Afriky, v Evropě jako muzika pronásledovaná z ideologických důvodů: za nacismu kvůli napojení na levičácké intelektuály, za komunismu coby buržoazní hudba ze Západu.

Hancock a české manželky

Právě díky mezinárodně uznávaným stanovám UNESCO však mohla v někdejším Československu na pomezí legality působit Jazzová sekce. A když režim v roce 1986 zavřel členy jejího výboru do vyšetřovací vazby na Ruzyni, sám Hancock se coby tehdejší host Mezinárodního jazzového festivalu v Praze dokonce sešel s jejich manželkami.

To vše v Paříži připomenuly diskuse na téma "jazz jako hlas svobody", byť dnes už s historickým nádechem. Také v Česku funguje jazz od rozpadu východního bloku nanejvýš jako diplomatický nástroj - někdejší americký prezident Bill Clinton si v Redutě kdysi s Čechy zahrál na saxofon, prezident Klaus dodnes pořádá cyklus koncertů Jazz na Hradě.

Coby hudba založená na improvizaci a svobodě tvůrčího projevu však jazz politickou roli stále zastává na Kubě, která se k oslavám opatrně připojila. A jeho význam pro pád jihoafrického apartheidu v Paříži famózním vystoupením připomenul trumpetista Hugh Masekela svým legendárním jazzově-rapovým protestsongem Coal Train o vláčku, který sváží Afričany na nucené důlní práce.

Politicky korektní dramaturgie

"Jazzovou diplomacií" si lze také vylepšit pověst, jako to v pátek udělala ázerbájdžánská delegace. Ropná velmoc s pochybnou reputací svobody projevu, na niž upozornilo už i usnesení evropského parlamentu, do Paříže vyslala pianistu Isfara Sarabského. Jeho politicky namíchané duo s ruským saxofonovým emigrantem Igorem Butmanem vyznělo rozporuplně, asi jako výkřik "Okupujte Sýrii!" z úst operně-jazzové zpěvačky Barbary Hendricks.

Základ pařížských oslav, na nichž muzikanty do sálů doprovázely tlupy ozbrojenců, nicméně spočíval v sérii koncertů, výstav a masterclassů. Nejvíc vynikla přednáška choreografa němého oscarového filmu The Artist a moderovaný rozhovor s miláčkem francouzského publika, s Paříží spjatou zpěvačkou Dee Dee Bridgewater.

Večer se pak Hancockovi přátelé - politicky korektně vybraní podle pohlaví a barvy pleti - sešli na obřím koncertu ve fosforeskujícím modrém sále: basista Marcus Miller řezající z nejhlasitějšího komba v sále, v bílém fraku chraptící kytarista George Benson, synkopovaná bossa-nova pianistky Taniy Mariy či zdobně hrající bubeník Manu Katché.

Ti všichni přispěli k akci obřích rozměrů, s jakou lze srovnávat snad jedině vstupy do rockových síní slávy a vyvrcholení nejlépe obsazených hudebních festivalů na světě.

video: Herbie Hancock v Paříži zahájil první Mezinárodní den jazzu