Freddy Cole, který nechce být svým bratrem, si povyskočí na první scéně

Americký jazzový zpěvák a pianista Freddy Cole se v branži pohybuje tak dlouho, že může líčit veselé historky z natáčení s Dukem Ellingtonem, Countem Basiem nebo Billym Eckstinem. Jako rodinní přátelé v Chicagu všichni pravidelně navštěvovali Coleovy rodiče.

Některé z Eckstineových skladeb bude osmdesátiletý Cole hrát i na svém úterním vystoupení v Národním divadle.

Eckstine na povrchu

Před dvěma roky složil Eckstineovi poctu na desce Freddy Cole Sings Mr. B, kde natočil coververze písní Tender is the Night, I Apologize nebo Jelly Jelly.

Když je na Eckstinea dotázán, dlouho přemýšlí, kde začít. “Naučil jsem se hodně už jen z toho, když jsem ho pozoroval hrát. Jak přistupoval k muzice, drobné nuance pohybů rukou. Byl to velmi distingovaný muž, a přitom obr hudebního byznysu. Když jsem vybíral, které z jeho písní zařadit na svoji desku, došlo mi, že svými znalostmi Eckstinea pořád jen kloužu po povrchu," řekl Cole pro HN.

Fanoušci z Evropy

Freddy Cole svoji kariéru začal ve stínu dalšího obra, svého bratra Nat King Colea. Dráhu enormně populárního zpěváka a pianisty však utnula v roce 1965 rakovina plic. Freddy zní trošku jako Nat, ale už dávno má svoji vlastní hudební totožnost.

Vystudoval Juilliard, hrál po newyorských klubech, natočil řadu památných desek (z nichž jedna se jmenovala “Nejsem svůj bratr, jsem to já”), hrál v zámoří a zvlášť v Evropě si získal početnou fanouškovskou základnu.

Jistě tomu nahrává lehkost, kterou přináší na pódium. “Cizímu publiku se snažím hrát něco, co může znát. Nemá smysl, abych za nimi jezdil s nějakou avantgardou, nad kterou si bude každý ťukat na čelo. Rád se držím světa, jemuž rozumím,” tvrdí Cole.

Sám říká, že jeho repertoár zahrnuje “vše od Broadway až po blues”, a že z něj běžně vybírá, co je právě třeba. “Nechodím na pódium s připraveným seznamem písní, to by mi překáželo. Pokud koncert míří špatným směrem a na publikum nezabírá, není lepší udělat tlustou čáru a hrát něco úplně jiného? Alespoň jsou tak lidi pořád napnutí.”

Na Vánoce a na jaře

Cole sice hraje jazzové standardy či skladby moderních písničkářů typu Billa Witherse, propůjčuje jim však neodmyslitelnou osobitost: plynulý ráz, sofistikovanost i spontaneitu hry.

“To je na jazzu tak krásné, že se nemusí vše hrát pokaždé stejně. Mě také inspiruje všechno možné. Harmonická struktura jedné písně, text nějaké další. Je to jako chodit každý den v jiných botách.”

Colea v Národním divadle doprovodí jeho běžná sestava: kytarista Randy Napoleon, basista Elias Bailey a bubeník Curtis Boyd. Společně hráli v Praze naposledy v roce 2008, kdy je čekal nejprve Vánoční koncert v Divadle Archa a později jazzové standardy v Lucerna Music Baru (na pozvání Pražského jara).

Cole si tudíž z rockového baru v úterý povyskočí na první scénu. “Bude mi velkou radostí tam hrát, stejně jako mi dělalo radost hrát v tom pajzlíku. Jsem salónní zpěvák. Je mi jedno kde, ale dokud zpívám, celý svět je v pořádku a swinguje.”

video: Freddy Cole hraje píseň Nejsem svůj bratr, jsem to já