Pat Metheny: Místo jazzových robotů to v Brně umetu s lidmi

Nositel devatenácti cen Grammy a v současnosti zřejmě nejproslulejší jazzový kytarista Pat Metheny přijíždí do Brna s novou deskou i novou kapelou. Ještě předloni objížděl svět s orchestrionem robotických nástrojů, ve čtvrtek jej na vyvrcholení Jazzfestu Brno v Bobycentru doprovodí už zase živí muzikanti – v první řadě výtečný saxofonista Chris Potter.

HN: V nahrávací kapele jste tenorsaxofon neměl třicet let. Proč?

Natočil jsem čtyřicet desek, ale jen na dvou hrál saxofon. Asi proto, že se od mládí snažím vyhýbat běžným sestavám a obecně tradičnímu uvažování v jazzu. Proto se dodnes věnuji i triu s elektrickou kytarou, protože tahle oblast podle mě zůstává podceňovaná.

HN: Ale nejste proti saxofonu zaujatý?

Jsem, protože jsem hrával s osobnostmi, jako byli Ornette Coleman nebo Dewey Redman, kteří pro mě nasadili laťku opravdu vysoko. Teprve v saxofonistovi Chrisi Potterovi jsem nyní našel vhodného nástupce, který se jim vyrovná, a snad hraje ještě lépe.

HN: Potter je zvyklý hrát v divokých sestavách. Ale tací vy nejste?

Máme toho v notách přesně tolik, kolik tahle kapela potřebuje. Chris u mě není proto, aby podnikal dobrodružné zálety dál, než od něj potřebuji. Podobně jako já si jen chce čas od času oddychnout od myšlenkově náročnějších autorských projektů a přidat se jako sideman k někomu jinému - v tom jazzoví hráči nacházejí odpočinek.

HN: Váš bubeník Antonio Sanchéz na vašich raných deskách vyrůstal. Je to výhoda?

V kapele Unity jsou vlastně tři generace - basista Ben Williams je ještě o deset patnáct let mladší než Antonio, a to už je v jazzu celá generace. Já jsem od čtrnácti let soustavně hrával se staršími a snažil se dle znalosti jejich tvorby trochu přizpůsobovat. Ve finále ale věk nerozhoduje o ničem. Jedině pokud se jím ohání lídr sestavy, a to nedělám. Mám pověst člověka, který si v kapele umí dupnout, a někdy je to třeba. Ale na mladší si dovoluji stejně, jako když jsem do toho kdysi drze mluvil těm starším.

HN: Proč se kapela jmenuje Unity?

Je tu spojitost s církví Unity Church, která v mém rodném Missouri existuje od konce 19. století. Už můj dědeček, starý Metheny, se přátelil s rodinou Fillmorů, která tu církev vede, a ještě po třech generacích dodnes čile udržujeme styky. Osobně nejsem nakloněný víře, oni to vědí a svým způsobem to zapadá do jejich přesvědčení - hlásají, že lidstvo je jedno velké společenství a máme se mít rádi nezávisle na tom, jakého jsme vyznání. Byť, jako v mém případě, nijakého.

HN: Jste neobyčejně přívětivý, usměvavý. To je v Missouri běžné?

Má žena je Francouzka a vždy, když jedeme domů, je celá pryč z toho, že na ulicích se běžně zdraví i cizí lidé. Patří to ke koloritu. V tom jsem vyrostl a mohlo se to na mně podepsat, stejně jako geografie Missouri. Bývalo v něm spousta otevřeného prostoru, polí a lesů, do nichž se dnes povážlivě rozrůstá město Kansas, ale ve mně ta potřeba nějakého širého prostoru zůstala - asi i hudebně. Po sedmnácti letech v tomhle venkovském klidu jsem odjel do New Yorku a dodnes mám byt na Manhattanu. Když potřebuji klid, mohu se kdykoliv vrátit.

HN: Nedávno jste v aukci koupil kytaru Gibson L5, která patřila vašemu vzoru Wesovi Montgomerymu. Jak se na ní hraje?

Úchvatně, ale s předmětem, po němž toužíte celý život, to ani nemůže být jiné. Wes Montgomery byl pro mě určující vzor a od dětství jsem snil o tom, že si na jeho kytaru zahraju. Dokonce jsem se s ní vyfotil i na přebal své desky Orchestrion. Z té kytary se dnes stávají jakési jazzové stradivárky; nejdřív patřila Montgomerymu, pak dalšímu famóznímu kytaristovi Georgi Bensonovi a teď je moje. Jednou bude pěkně drahá. Už bych se ji bál vzít na koncert, aby ji někdo neukradl.

HN: Proč jste vlastně z Gibsona kdysi přešel na kytary značky Ibanez?

Dlouho jsem po vzoru Wese hrál na Gibson, model ES 175 - asi deset hodin denně po třicet let. Samozřejmě to na něm bylo poznat a už se mi rozpadal pod rukama. Firma Ibanez za mnou chodila, že mi chtějí postavit kytaru - tak jsem jim dal svého Gibsona, aby ho přeměřili a vyrobili přesnou kopii. Mám ji radši, je jako nepopsaný list, sama od sebe nemá žádný zvuk a člověka nutí, aby se víc snažil. Ale několikrát už jsem sáhnul po té Wesově kytaře z aukce a ta od prvního dotyku zní jako hotový nástroj. Vždycky mě to svádí, abych ji z krku už nesundal.

HN: Vloni jste objel svět s orchestrionem robotických nástrojů. Teď odpočívají?

Letmo jsem je použil i na nové desce Unity, která pro mě symbolizuje jednotu akustických i elektrických nástrojů - a teď i nástrojů ovládaných lidmi s nástroji, na něž hrají roboti. Už jen fakt, že jsem si nechal na objednávku postavit orchestrion, definitivně potvrzuje, že jsem blázen. Ale copak mám jinou možnost jako muzikant, který chce věčně zkoušet něco nového? Po všech investicích a kladné odezvě nehodlám přestat. Hlavně jsem se na šňůře s roboty naučil, jak s nimi asi půl hodiny improvizovat, což je absurdně technicky obtížné, ale budu to dělat dál. Někomu to může znít šíleně, ale pro mě jako hráče na elektrickou kytaru jsou dráty a čudlíky stejně přirozenou věcí jako hubičky pro hráče na dechové nástroje.

HN: Znáte restaurované orchestriony z Česka?

Ne, ale vím, že i u vás nějaké jsou. Když jsem začal se stavbou svého, hodně mi pomohlo setkání s realitním makléřem, který byl mým fanouškem a prakticky zadarmo mi na několik měsíců pronajal opuštěný byzantský kostel v Green Pointu uprostřed Brooklynu. Tam jsem chodil denně cvičit. O orchestriony se zajímám od svých dvaceti let, jezdil jsem po muzeích a nechápal jsem, proč tuhle oblast v hudbě nikdo další nerozvíjel. A teď jsem se konečně seznámil i s rodinou, která už pátou generací vyrábí orchestriony belgické značky Decap. Příští generaci svého orchestrionu chci uvést během dalších pěti let - rychleji to vyrobit nelze - a budou ho stavět právě Belgičané. Přistupují k tomu z úplně jiného úhlu.

HN: Z jakého úhlu?

Nevytváří produkty, které by prodávali muzikantům, ale masivní, mnohem větší nástroje, které musí bez servisu fungovat třeba dalších čtyřicet let. Nejsou tak hezké na pohled jako můj orchestrion, ale když několik měsíců cestujete s náklaďákem plným automatizovaných nástrojů, nejde vám o vzhled, ale o funkčnost. Předchozí stavitelé mého orchestrionu byli jako Ferrari, tihle jsou spíš jako lidé, kteří staví buldozery.

video: Pat Metheny hraje s orchestrionem robotických nástrojů