Zažila jsem volání divočiny

Něžnou hitovou písničku 7 Seconds o soužití lidí všech pletí si vybaví každý druhý, kdo během devadesátých let naladil rádio. Byl to na dlouhou dobu i poslední hit švédské zpěvačky a rapperky Neneh Cherry, která dnes v pražském Lucerna Music Baru oslaví malý comeback s podivným freejazzovým triem The Thing původem ze Švédska.

“Je to jako s naším jídlem. Cizinci se diví, proč Švédi rádi jedí tmavý chléb s vajíčky natvrdo a růžovým kaviárem, ale právě tyhle neočekávané kombinace někdy fungují. Někdy i v hudbě,” řekla Cherry pro HN.

HN: Svoji čtvrtou studiovou desku točíte už šestnáct let. Co se proboha děje?

Někdy v devadesátých letech jsem se rozhodla, že už nechci sama stát ve středu popové kapely, protože to je příliš vyčerpávající. Dala jsem si pauzu, před pár roky jsem v klubové kapele Cirkus začala hrát na basu a na klávesy a teď se mi konečně vrací inspirace. Ale můj manžel Cameron McVae je hudební producent, takže muzikou jsem byla obklopená celou tu dobu.

HN: V osmdesátých letech jste s McVaem zapluli do módního a hudebního kroužku Buffalo. Byl to vlivný spolek?

Tehdy se v Londýně zajímavým způsobem prolnula módní scéna s uměním. Buffalo bylo v zásadě módním výkřikem, skupinkou fotografů, stylistů a modelek, kteří zároveň zpívali a hráli. Všichni se sdružovali kolem Raye Petriho, který v podstatě určoval, co v Británii “jelo” mezi mladými lidmi.

Petri přišel s takovým multikulturním konceptem, začal míchat bílé modelky s Indkami a černoškami a nějak v důsledku toho se na ulicích i v hogo fogo klubech začaly nosit barvy a účesy, které v britské módě přežívají dodnes.

HN: Byla jste doopravdy modelka, jak naznačoval váš tehdejší hit Buffalo Stance?

Manžela jsem potkala, když jsem zrovna jela předvádět oděvy na jednu show. Tehdy dělal každý všechno. Buffalo byl prostě módní výkřik, způsob uvažování, prolínání umění a života v komunitě. A to mi vyhovovalo. Má maminka, Švédka, mě už jako nemluvně brala na univerzitu, když studovala design. Takže jsem k tomu prostředí měla blízko.

HN: Vy jste přeci vyrůstala v nějakém širším společenství několika rodin?

Naši byli velmi rodinní. Můj tatínek odešel, když mi byly čtyři měsíce, a matka žila s americkým trumpetistou Donem Cherrym, takže jsem vyrůstala v bilingvním prostředí.

Byli silně ovlivnění mentalitou flower power a vůbec dozvuky šedesátých let. Takže si na jihu Švédska koupili opuštěný dům, kdysi starou školu, a postupně se k nim do sousedství začali stěhovat kamarádi, až vznikl takový velký rodinný spolek. V domě jsme žili sami, jen byl u nás nepřetržitě někdo na návštěvě.

HN: Dona Cherryho uctívají jazzoví muzikanti dodnes. Směroval vás někam hudebně?

Mě a mého bratra Eagle-Eye – což není přezdívka, říkali mu tak, protože v porodnici údajně přivíral jedno oko – brával Don už jako děti na turné do New Yorku. Seznámili jsme se s muzikanty, včetně Milese Davise, který přede mnou jednou rozepnul pouzdro a místo trumpety z něj vytáhl tabulku čokolády Toblerone.

S Donem jsme jako děti celé dny prostáli v newyorském metru a snažili se ho doprovázet, zatímco pištěl na flétničky. Byl k nám hrozně upřímný, říkal i věci, které děti neradi slyší, a ve všem nás podporoval.

HN: Dokonce i když jste se rozhodla nedostudovat střední školu?

Ale vždyť i mé učitelky prosily rodiče, ať me odtamtud vezmou pryč. Já už jsem tou dobou zpívala, chtěla jsem cestovat a věnovat se muzice, a tak se nějak rozumělo, že až se někde usadím, začnu zase chodit do školy. Maminka mi s sebou vždy dávala knížky a kladla mi na srdce, jak je důležité, abych četla a sama se vzdělávala.

HN: Don Cherry se o vás ale jen staral. Jak jste nesla absenci skutečného tatínka?

Můj otec pochází ze Sierra Leone. V šedesátých letech byl studovat v Londýně, kde se doslechl, jak skvělé má Švédsko školství a jak je to otevřená země. Sbalil se a přijel s tím, že vystuduje švédskou průmyslovku a jako inženýr s diplomem se pak vrátí domů, aby projektoval zavlažovací infrastrukturu. Jenže do toho začal ve Švédskou poslouchat jazz, potkal moji matku Moki, jedno vedlo ke druhému – a čtyři měsíce po mém narození se sebral a odjel. Viděla jsem ho poprvé ve svých devíti letech; byl to zvláštní pocit, protože roli otce pro mě vždy suploval Don.

Ale dneska jsou Don i má matka na onom světě, a vlastně jsem vděčná, že mohu se svým skutečným tatínkem pořád komunikovat. Nemám mu to za zlé. Někdy člověk neví, kam patří jeho srdce, a tak se toulá po světě a hledá, kde zapustit kořeny. Neznám muzikanta, který by tomuhle volání divočiny neporozuměl. 

video: Youssou Ndour a Neneh Cherry: 7 vteřin, jež uplyne od narození dítěte