Jack White svůj rockový proud vědomí z garáže postrčil novým směrem

Kdyby Rolling Stones začínali dnes, nejspíš by zněli jako Jack White. Tento multiinstrumentalista, zpěvák a producent vydal ve svých sedmatřiceti letech teprve první sólové album, které nazval Blunderbuss.

Jeden z nejpracovitějších rockerů světa vedl poslední dobou paralelně tři skupiny - garážové White Stripes, poprockové The Raconteurs a postpunkové Dead Weather, v nichž místo na kytaru hrál na bicí. V roce 2008 se blýskl s Rolling Stones ve filmu Shine a Light, po němž následovalo několik dalších drobnějších filmových rolí.

Nedávno se podílel spolu s Norah Jonesovou na elegantní poctě italské filmové hudbě Rome pod taktovkou geniálního producenta Danger Mouse. Přitom stihl ještě založit vlastní gramofonovou firmu Third Man Records a vyprodukoval pro ni několik desek.

Není divu, že přišel čas na sólovou desku.

Rychle načrtnutý deník

Jack White bývá zařazován do kategorie garážového rocku nebo lo-fi. V podstatě jde o odmítnutí složité produkce a návrat ke kořenům, k nepříliš nákladným technologiím a nahrávkám na kazetové magnetofony. I když se v dnešních podmínkách starý lo-fi zvuk stejně vytváří pomocí složitých technologických triků, snaha o autentický, byť hrubý náčrtek písně zůstává nejdůležitější. V tom se shoduje garážový rock s punkem, jemuž jsou mnohé z předchozích Whiteových nahrávek podobné.

Blunderbuss neboli Ňouma, jak by se dal přeložit název alba Jacka Whitea, působí dojmem rychle načrtnutého deníku, skoro až proudu vědomí, jak ho známe z Dylanova surrealistického období. Písně chrlí jediné téma, které lze shrnout stručně do slova "já". Jsou o náhodných zážitcích nebo o pocitech, mezi nimiž dost výrazně trčí téma žárlivosti a až paranoického strachu ze šmírování.

"Někdo někde sleduje všechno, co děláš," verš ze závěru úvodních Missing Pieces jako kdyby předznamenával hysterii, která je pak přítomná jak ve Whiteově vokálu, často snímaném přes různé filtry, tak v úmyslné křečovitosti celku.

Klasický americký garážový rock je přítomen takřka ve všem. Víc než o zpěvu můžeme mluvit o výkřicích, kytarové riffy jsou až afektovaně ostré, úderná kytarová sóla zní jak transplantace z jiných skladeb. Často vzniká dojem neúplnosti. To proto, že chybí basová kytara - některé skladby jsou bez ní (jako ve White Stripes) nebo s kontrabasem, který ale zní jako melodický nástroj.

Tvůrce nového stylu

White je jedním z mála rockových muzikantů, kteří ještě dovedou napsat výrazný, snadno zapamatovatelný bluesrockový kytarový riff. Skladby jako Sixteen Saltines nebo Freedom 21 se svými kytarovými motivy okamžitě zadírají pod kůži. Nepřekvapí, že se autor vůbec neohlíží na stylovost. Proč také, když sám je tvůrcem nového stylu.

Nezajímá ho, jestli jeho skladba má blíž k blues nebo country, v některých písních vystřídá několik stylů, aniž by to znělo vykonstruovaně. Love Interruption je gospel s prvky country. Poslední skladba alba Take Me With You When You Go zase začíná pokroucenou citací jazzové klasiky Davea Brubecka Take Five. Trash Tongue Talker zní jako některá z hrstky countryových skladeb v provedení Rolling Stones.

Málokomu se podaří, aby jeho deska zaujala jak ty, kdo pořád ještě vzpomínají na zlatá rocková léta, tak příznivce nových trendů. Jacku Whiteovi to při jeho sólovém debutu vyšlo. Vzniklo album, které může výrazně ovlivnit další vývoj rockové scény.

video: Poslechněte si píseň Sixteen Saltines od Jacka White