Kurt Elling: Oblek je součástí jazzového étosu

Vrcholnou událostí letošního ročníku Prague Proms bude pondělní koncert na pražském Žofíně, kde vystoupí první liga jazzového zpěvu Kurt Elling. Čtyřiačtyřicetiletý distingovaný majitel čtyřoktávového barytonu, muž sečtělý až na dřeň a hudebně neskonale tvořivý.

Ellingovu výsadní pozici mezi jazzovými zpěváky před pár dny stvrdila výroční anketa kritiků časopisu Down Beat, který jej už potřinácté (sic!) za sebou označil za vokalistu roku.

Do Prahy přijíždí v doprovodu bubeníka Derreka Phillipse a stylotvorného kytaristy Charlieho Huntera, nevysvětlitelného fenoménu, jenž na pražcích zároveň palcem hraje basovou linku.

“Bude to úplně jiné než vše, co jsem doposud dělal. Trocha starého blues, trocha slušnějšího R&B, obecně věci, které groovují a u kterých se lidé mohou v létě trochu potit,” slíbil v rozhovoru s HN Elling.

HN: Jak jste slavil Den nezávislosti?

Každý rok se s rodinou 4. července díváme na ohňostroj, ale letos mi právě na ten den připadl odlet do Evropy. Takže v letadle. Akorát jsem ráno stál na terase svého bytu na Upper West Side, z výšky koukal dolů na město a bylo mi líto, co všechno prošvihnu.

HN: Anketu kritiků Down Beatu jste vyhrál potřinácté. Proč není mezi jazzovými zpěváky větší konkurence?

Protože se kdysi dávno přihodili Beatles a Rolling Stones. V době, kdy byli zpěváci Mel Tormé a Frank Sinatra ve svých nejlepších letech, zkrátka platilo, že když chtěl někdo získat holku, věnoval se jazzu. Ale pak přestal být jazz populární hudbou a holky už spaly jenom s chlápky, kteří měli dlouhé vlasy a hráli na elektrickou kytaru.

HN: Nic víc?

Pravdou také je, že jazzový zpěv není zrovna procházka růžovým sadem. Člověk na něj nemusí mít konzervatoř, ale na rozdíl od rokenrolu se ho nenaučí s kombem doma v garáži.

Jazz je náročná muzika, a koho ta její spletitost a možnosti nemotivují, zpravidla u ní dlouho nevydrží. Protože člověk se jazzu nevěnuje kvůli penězům, ženským ani slávě, nýbrž pro lásku k hudbě samotné. A co se mě týče, jsem přesvědčený, že dokud jsou naživu zpěváci jako Mark Murphy nebo Joe Hendricks, měla by ta nejvyšší ocenění patřit jim.

HN: Musí třeba jazzový zpěvák v Americe vystupovat v obleku, jak dí tradice?

Nemusí, ale je to určující znak jakéhosi jazzového étosu. Kdo chce být členem té velké rodiny jménem jazz, dříve či později se přizpůsobí. Je to, jako když máte v rodině oblíbeného strýčka: abyste byli jako on, oblékáte se podobně, chováte se podobně a vyprávíte stejné historky.

HN: Takže ve vašem případě to není kompromis?

Beru to jako součást toho, že zpívám pro publikum s otevřenou myslí, které chodí za půvabem hudby a rádo se muzikou nechává unášet i vyzývat. Pokud lidem k zážitku pomůže to, že se v mé přítomnosti budou cítit povzneseni, obléknu si cokoliv. A že jsem si opravdu oblékal cokoliv. Než jsem se pustil do hudby, pracoval jsem jako stěhovák a později jako barman.

HN: V šedesátých a sedmdesátých letech existovala v Chicagu důležitá jazzová scéna. Platí to pořád?

Na oko se toho v Chicagu moc neděje, ale kdo se dobře dívá, stále v něm najde nesmírně talentované mladé hráče, kteří se snaží uživit jazzem a věnují mu každou chvilku. Rozdíl mezi Chicagem a New Yorkem, kde teď bydlím, je v tom, že Chicago už dávno není tou kulturní křižovatkou. Člověk může mít hlas jako Sinatra, ale v Chicagu je vždy možnost, že tam promrhá celý život a nikdo si jej nevšimne.

HN: Mluvě o Sinatrovi, proč jste se k němu letos vrátil šňůrou koncertů?

Chtěli jsme s kapelou připomenout padesáté výročí humanitárního turné, které kdysi Sinatra udělal pro pár dětských charitativních organizací. V podstatě to byla jen výmluva, jak si zazpívat zase něco jiného. Pro mě už je totiž jinak Sinatra uzavřenou kapitolou, příliš lidí si z něho bere, imituje jeho gesta a zpívá jeho repertoár. Přeneseně řečeno mě baví nasadit si na pět, šest večerů Sinatrův klobouk, ale celý oblek na mě už nikdo nenatáhne.

HN: Odkud se bere popularita sinatrovských revivalů Michaela Bublého nebo Harryho Connicka Jr?

Faktem je, že mají podstatně širší publikum než já. Zvlášť Bublému se podařilo vybudovat si základnu příznivců mezi mladými lidmi, a to mu přeji. V případě Harryho je to něco jiného, poněvadž jeho pěvecká kariéra se prolíná s filmovou dráhou, a to v showbyznysu dělá své. V obou případech se mi zdá, že oba jen byli ve správný čas na správném místě. Ale také se jim nedá upřít mimořádná dávka talentu.

HN: Pamatujete si, jak jste v Plzni před šesti roky málem nechtěl vystoupit, protože by to znamenalo opustit pivovar? 

Ale samozřejmě, Pilsner! Ten dvůr plný piva! Projíždím stovkami měst a pamatuju si sotva útržky, ale když má člověk zpívat v pivovaru, to se mu zaryje do paměti. Nadto my ve Státech přímo zbožňujeme evropské pivo, zvlášť v takovémhle letním počasí. Ale jinak si ze svých zastávek v Česku opravdu mnoho nevybavím.

HN: Ani jste tu nehledal místa spojená s vaším milým básníkem Rilkem?

Bohužel, nebyl na to čas. Ale o české literatuře povědomí mám. Před pár roky jsem měl například dost intenzivní kunderovské období.

HN: A filosofii ještě čtete?

Snažím se držet ve formě. V dospívání se mi zdálo, že jsem v knihách možná na okamžik hledal nějaký náboženský přesah. Až později jsem si uvědomil, že jen dokončuji to, co začalo už moji křesťanskou výchovou, zpěvem ve sboru, který vedl můj otec, všemi těmi hodinami strávenými s Bachem a Brahmsem. Mé vlastní přesvědčení mě ale nakonec odvedlo jinam, byť nepopírám, že se na něm mohly podepsat i nějaké rané duchovní zážitky.

HN: Takže jste ateista?

Co na tom záleží? Svůj život jsem zasvětil jedinému náboženství, a tím je jazzová hudba. Kterou osobně považuji za vrcholnou uměleckou formu, s tou nejpestřejší paletou barev a výrazových prostředků, jaké lze kdekoliv najít. Jazz historicky vzato vztřebal každý další myslitelný druh hudby, nasákl jej jako houba a udělal z něj něco nového. Mým posláním je tenhle dar rozvíjet a snažit se dalším předat to, jak jej vnímám já.

HN: A jak ho vnímáte?

Jako rajskou hudbu, která mě inspiruje a zapaluje jako nic jiného na světě. O které jsem v hloubi duše přesvědčený, že je geniální a zcela nepopsatelným způsobem umí navenek dostat ty nejintimnější pocity a vnitřek mého srdce. Způsobem, který je navíc umělecky vzato dokonalý. Když tohle cítíte, jde už jen o to, aby to člověk ještě uměl podat.

HN: Jak to funguje, když se rozhodnete otextovat instrumentální sólo?

Ryze intuitivně. Člověk zaslechne nástroj, který by chtěl zazpívat, a cítí v jeho řeči příběh. Přepíše si to sólo do not, dá mu lyrickou formu a hlavu a patu, aby dávalo smysl. Ale nemohou to být jakákoliv slova. Je hrozně důležité, aby hlásky zapadaly na správná místa v původním rytmu. 

HN: Dělá se to lépe s konkrétními nástroji?

Nejlépe se mi vždy textovala lyrická sóla, konkrétně Dextera Gordona a Lestera Younga. A vždy je to lehčí s hráči na dechové nástroje, protože tenorové a altové nástroje mají blízko ke způsobu, jakým zpíváme. A svoji roli hraje i věk.

Například Jon Hendricks napsal nejlepší texty k Monkovým skladbám, protože patřili do jedné generace a každý rozuměl tomu, jak ten druhý vnímá hudbu. Já jsem jen vodní lyžař v dalekém závěsu za motorovým člunem, co se textování týče, musím se ještě hodně učit. Sláva patří jim a já jsem jenom ten chcípák, který sbírá konfety, když už průvod dávno prošel.

Profil Kurta Ellinga čtěte v pondělním vydání Hospodářských novin.