Apartheid byl jen stylovější nacismus

Za časů apartheidu byl trumpetista Hugh Masekela jedním z nejvýraznějších hlasů jihoafrického hudebního exilu. Byť žil ve své milované Americe a singly typu Grazin’ in the Grass koncem šedesátých let prodával po milionech kusech, pro černé muzikanty znamenal hlavně autentický hlas domoviny.

Ten bude šířit i v sobotu jako jedna z hvězd Colours of Ostrava. “Je mi třiasedmdesát a hraji pro radost, ale rád připomínám, že apartheid mohl padnout lepším způsobem,” řekl v rozhovoru s HN.

HN: Proč nejste na turné s Paulem Simonem k výročí desky Graceland?

Zatím ji hrál asi pětkrát. Není to v kompletním složení a není to ani celý Graceland, jen výběr toho nejlepšího. Paul zkouší, jestli ta hudba v lidech stále vyvolává emoce, a pokud ano, chce příští rok udělat pořádnou šňůru.

HN: Jak se černoch, který prchal před apartheidem, cítil ve segregované Americe?

Podmínky ve Státech byly nesrovnatelně lepší. Nadto já jsem Ameriku chtěl navštívit za každou cenu a dostat se k hudebnímu vzdělání, které v Africe jednoduše chybělo. Když jsem studoval na Manhattan School of Music, nebyl jsem zdaleka jediný černý: shlukovala se tam celá pozdější jazzová elita, od Erica Dolphyho až po Freddieho Hubbarda.

V některých třídách jsem byl jediný černoch, ale po chodbě už také běhal Herbie Hancock, který právě složil hit Watermelon Man a pořídil si nové sportovní fáro.

HN: Zlepšoval se vztah bílých Američanů k černochům rychleji než v Jižní Africe?

Svět je pořád segregovaný, akorát už především ekonomicky. Lidé se tváří všelijak, ale pokrytci jsou stejní jako před půl stoletím. Černoši v Jižní Africe žijí stále v oddělených sousedstvích, to se za dvacet let nezměnilo a nezmění ani za dalších dvacet.

Když se hranice Jižní Afriky otevřely, jediní, kdo mohli obchodovat s vnějším světem, byli již etablovaní bílí podnikatelé. Za naše hlasy a díky našemu úsilí teď vydělávají desetkrát víc než dřív, ale chudí jsou stále chudými.

To by museli běloši přijít a říct: omlouváme se, že jsme vás stovky let mlátili, znásilňovali vaši ženy, kradli vaši půdu a vaše poklady, prosím, vezměte si našich 500 miliard dolarů. Ale taková gesta se bohužel dějí jen ve filmech o Africe, ne ve skutečnosti.

HN: Část generace, která v Československu bojovala za demokracii, během dvaceti let ztratila iluze a zahořkla vůči politice. Cítíte to podobně?

Politiku nesleduji. Každému jde jen o své vlastní cíle, ať to byl ministerský předseda bývalé komunistické země nebo někdejší africké kolonie. Rozdíl je v tom, že Češi si zachovali své kulturní bohatství, starají se o památky, připomínají si svoji historii. Ale v Jižní Africe lidé trpěli tak strašlivou chudobou a bezprávím, že je nevysvětlitelné, proč se jejich situace nezlepšuje.

Politika, zdá se, není řešením. Proto své děti učíme o africké kultuře a o tom, co dala světu, vyprávíme příběhy svých praotců a předáváme dál zkušenosti a vzdělání, jako za časů, kdy jsme žili v kmenech. Protože kolonisté po několik staletí vtloukali Jihoafričanům do hlavy, že nejsou nic než barbarský, nevzdělaný a druhořadý národ, který musí začít od nuly. Afrika si musí vzpomenout na to, co kolonisté po stovky let zadupávali do země.

HN: Jak moc jste v exilu věděl o tom, co se v Jižní Africe děje?

Víc než ti, kdo žili pod apartheidem. Doma nepanovala svoboda tisku, ale z Johannesburgu psali zahraniční korespondenti většiny tiskových agentur i deníků, a za hranice také zprávy předával Africký národní kongres a odboj. Svět moc dobře věděl, co je apartheid. Když jsem po masakru v Sharpeville roku 1960 opouštěl zemi, bylo mi jedenadvacet let.

Školy, autobusy nebo lavičky byl segregované dávno předtím, než jsem se narodil, a nucené stěhování černochů do ghett představovalo už jen poslední krůčky. To rozhodující se odehrálo ještě před dvacátým stoletím, kdy kolonisté zabrali naši půdu. A s tím nikdo nehne. Jestli dnes černoši vlastní víc než pět procent půdy v Jižní Africe, sežeru svoji trumpetu.

Je důležité si připomínat, kolik zla u nás bílí napáchali. Včetně posledního prezidenta za apartheidu P. W. Bothy, který sice dělal malé krůčky. Ale každý, kdo se s režimem zapletl, měl zlé srdce, stejně jako Stalin nebo Hitler.

HN: Narodil jste se ve Witbanku, vyrůstal v Alexandře, pracoval v Johannesburgu. Kde jste zapustil kořeny?

Ta místa se tolik nelišila; málokde bylo pouliční osvětlení, skoro nikde kanalizace a prakticky žádné známky civilizovaného života, jak jsem ho později objevil na Západě. Zákony platily všude stejné: apartheid byl jako stylovější nacismus, jen opředený větší mírou filosofie a důslednějším lidským inženýrstvím. Nikdy jsem si nemyslel, že se domů budu moci vrátit, takže když apartheid padl, nebylo, nad čím se rozhodovat. Předtím jsem žil v Ghaně, v Keni, Kongu a na Jamajce, ale opravdový domov má člověk jenom jeden.

HN: Prý už dnes před muzikou dáváte přednost zahrádkaření?

Mám krásné zahrady v Los Angeles, kam jezdím za svými dětmi, kamarády a přece jenom za kšefty, i doma v Johannesburgu. Chtěl bych Jihoafričanům stále vyjadřovat vděk za to, že jsem jedním z nich, ale ve svém věku už jim víc nepomohu.

Dávní přátelé mě opouští a umírají. A já sázím a kropím rostliny a stromy, jejichž jména častokdy ani neznám, a každý rok se v zimě strachuji, které z mých květinek vydrží do dalšího krásného jara a vykřiknou, že jsou zpět a že na světě je krásně. S těmi nejvytrvalejšími palmami už máme osobní vztah. Když vidím, že se jim nedaří, povídám se s nimi a ptám se: holky, proč mi nekvetete?

video: Poslechněte si nejznámější píseň Hugh Masekely

• Diskuse
• Celkem 6 příspěvků