RECENZE: Springsteen s kapelou převálcovali v Praze vše, co jim přišlo do cesty

Konečně se splnil jeden z posledních snů českého hudebního fanouška. Byl tu už kdekdo, ale Bruce Springsteen s E-Street Bandem až do středečního večera chyběli.

Vystoupil u nás před lety se sólovým recitálem, inspirovaným steinbeckovským albem The Ghost Of Tom Joad a byl to dobrý koncert.

Jenže Springsteena bez kapely, kterou můžeme s čistým svědomím označit za jednu z nejlepších na světě, není ani poloviční.

Energie a radost

Muzikant z New Jersey si velmi dobře pamatoval své předchozí vystoupení a proto více než tříhodinovou show odstartoval tím, čím minule skončil - akustickou verzí songu The Ghost Of Tom Joad. Teprve pak se rozjela podívaná, která s obvyklou českou představou písničkáře neměla moc společného.

Kdysi se tomu říkávalo „travelling show“. Během ní Springsteen několikrát zvedl nadšené publikum ze sedadel a stadion mnohokrát roztančil. Tím, jak on i muzikanti dávali najevo, jak se baví, přelévali na publikum celé vlny pozitivní energie a radosti.

Co z desek neznáme, to je Springsteen jako bavič. Při jeho obrovském charismatu to asi není nic divného, ale takovou komunikaci s publikem, různé muzikantské špílce a roztomilé herectví jsme tu viděli snad jen při vystoupeních nebožtíka Jamese Browna, který se sem ovšem dostal až ve věku, kdy byl už jen odleskem své dávné slávy.

Divák při Springsteenově podívané přesně cítí, co je od srdce a co je nadsázka. A užívá si to. V řadě momentů, třeba když při Waiting On a Sunny Day vytáhne na pódium malé děvčátko, které trochu karaoke způsobem odzpívá refrén, nebo když si z publika půjčí růžový kovbojský klobouk a předvádí tanečky jak do filmu Zkrocená hora, cítíme bezprostřední improvizaci. Jak je možné, že to vždycky vyjde?

To se mu to řádilo, když měl k dispozici kapelu, jaká se jen tak neslyší. E-Street Band vznikl přesně před čtyřiceti roky, ale jeho původní jádro zní stejně mladě jako před lety. Těží především z typického springsteenovského spojení Hammondových varhan a klavíru, které dává souboru patos, z kreativního bubenického výkonu Maxe Weinberga a z lesa řízných sólových a doprovodných kytar.

Vytvářejí hustou zvukovou stěnu, jež se neustále valí vpřed a někdy možná až příliš hlasitě drtí vše, co jí stojí v cestě. Sóla patřila všem, několikrát se blýskl i sám šéf, ale vrchol předvedl Steve van Zandt v populárním Because The Night. Píseň, kterou kdysi Springsteen daroval Patti Smithové, svým výkonem posunul až do nedohledných výšin.

Dojemná pocta

Milá byla pro E-Street Band typická saxofonová sóla. Bylo až dojemné, že Springsteen na místo nedávno zemřelého, všemi oblíbeného černého obra Clarence Clemonse angažoval jeho syna Jakea. Mělo to ještě hlubší význam než pouhá pocta miláčkovi publika. Je v tom symbol tradice, předávání díla dalším generacím.

E-Street Band byl tentokrát rozšířen o celou dechovou sekci a o sboristy. Původně rock´n´rollová kapela tím dostala švih soulového bandu, a když zhruba na konci první čtvrtiny odložil Springsteen na několik skladeb kytaru, chvíli se zdálo, že z hrobu vstal sám Marvin Gaye.

fotogalerie: Bruce Springsteen

Sbor v čele s neodolatelnou Cindy Mizelle pak dodal zvláště některým novějším skladbám gospelovou vznešenost. Několikrát v průběhu koncertu se zdálo, že kapela cituje hlavní instrumentální motiv klasického gospelového hitu People Get Ready, ale vždycky zůstalo jen u náznaků – tank se vždy odvalil jiným směrem.

Springsteen je přitom především písničkář, vypravěč. Rád zpívá o svých pocitech nebo vypráví o lidech a o jejich síle a vůli bránit se někdy krutým nástrahám života. Skoro celé album Wrecking Ball, jehož většinu v pražském Edenu přezpíval, je o tragediích a hořkosti obyčejných Američanů, které dostihla současná hospodářská krize. Normálních lidí, které v hollywoodských filmech nikdy nevidíme.

Smysl písniček

Za ně v titulní písni zpívá „hard times come, hard times go“, zlé časy přijdou a zase odejdou. Jestli je na Springsteenovi něco neuvěřitelného, tak schopnost vyprávěné příběhy křičet a řvát na plné pecky. Zkuste přátelům zahulákat nějakou historku! To skoro nejde! Ale Springsteen to dokáže!

Je tu ještě jedna tvář Bruce Springsteena, na kterou poukázal pražský koncert. Pokora před domácími hudebními tradicemi, snaha hledat jejich společné jmenovatele a spojovat je do jednoho jazyka. Tím společným jazykem je podle něj rock´n´roll a Springsteen se předvedl jako rock´n´rollový zpěvák par excellence.

Dokázal to nejen v závěrečném Twist and Shout, jehož provedení se blížilo víc původní verzi Isley Brothers než variantě, kterou zná skoro každý od Beatles, ale i v archeologickém unikátu, málo známé písni Seven Nights To Rock od zapomenutého countryového a rock´n´rollového zpěváka Moona Mullicana.

Byl to hezký večer. Pokud by si z něj měl člověk vzít nějaké ponaučení, tak především to, že písničky jsou buď o radosti, nebo o smutku. Jinak nemají smysl.

• Diskuse
• Celkem 7 příspěvků