Na Colours of Ostrava útočilo tango a nad hlavami lidí se valil muž v kouli

Ztráty, s nimiž se návštěvník festivalu Colours of Ostrava musí smířit, vyvažují nálezy. Objevování v tuzemsku dosud neznámých hudebníků je dostatečnou náhradou za neuskutečněné návštěvy koncertů festivalových hvězd.

Časově ani fyzicky není možné stihnout všechno. Navíc program na hlavních i vedlejších scénách je sestavený tak, že pojem "hvězda" relativizuje.

Hned ve čtvrtek, první festivalový den, vstoupilo do vítkovického industriálního areálu 22 tisíc návštěvníků, v pátek už jich bylo 29 tisíc.

Tento fakt jako by chtěl doložit, že do Ostravy jezdí lidé spíš kvůli značce Colours, než na známá jména z programu. Ani odřeknutí nenahraditelné islandské zpěvačky Björk festival "nezabilo".

Tango útočí

V pátek se na menších scénách objevilo několik zahraničních skupin, které předčily očekávání - především dvanáctičlenný Orquesta Típica z Buenos Aires, jehož třináctým členem se stal nový koncertní sál Gong vybudovaný přestavbou někdejšího obrovského plynojemu.

Betonový, a přitom ušlechtilý, stroze krásný prostor, do nehož se vejde patnáct set lidí, čelil hudebnímu útoku, jaký těžko hledá srovnání.

Orquesta Típica se čtyřmi bandoneonisty - což je latinskoamerická verze tahací harmoniky -, šesti smyčci, klavíristou a vášnivě zaujatým zpěvákem, který se dvorně klaněl a během koncertu se několikrát převlékl do různých barev (v závěru dokonce do sportovního dresu s desítkou na zádech), hraje k nepoznání modifikované tango. Jejich koncert připomíná existenciálně drásavý film odehrávající se za bouře na lodi-pódiu.

Hudba, kterou jako by si "pro potěžení" napsal Stravinskij v době, kdy komponoval zneklidňující Svěcení jara, hudebníky smýká do všech stran. Čtyři sedící bandoneonisté lámou přes kolena své hudební nástroje coby nezbedné syny, kterým dávají výprask. Měchy bandoneonů roztahované do metrové šíře dýchají v tempu hnaných psů.

Randall a Hopkirkové

Před vstupem do Gongu zůstalo několikanásobné množství lidí, kteří se do sálu nevešli. Orquesta Típica by mohl zahrát možná pět koncertů, aby postupně všechny zájemce uspokojil.

A přitom v době vystoupení Orquesta Típica začínal na hlavním pódiu koncert jednoho z ústředních festivalových hostů, britského zpěváka a skladatele Antonyho Hegartyho s Janáčkovou filharmonií. Alespoň závěr jeho vystoupení se dal stihnout, aby člověk zažil radikální střih mezi dvěma odlišnými světy.

fotogalerie: V industriálním prostoru rezonují Colours of Ostrava, načerpejte barevnou atmosféru

Narcistní Hegarty, anděl mezi zpěváky, s asi nejlíbeznějším hlasem, který na letošních Colours zazní, se hebce vpíjel do uší. Na měkkém, až nebezpečně bezpečném symfonickém polštáři, to byl hojivý obklad. Vizuálně pak zpěvák v černém na pozadí bíle oblečeného orchestru připomínal setkání Randalla s početnou partou Hopkirků.

Muž v kouli

Tuto černobílost Hegartyho vystoupení naruby obrátilo barevné páteční finále na hlavní scéně s americkou kapelou The Flaming Lips. Už nic nezůstalo korektní, čisté, vytříbené. Zpěvák Wayne Coyne se přivalil v nafouknuté plastové kouli přímo do publika, které si ho pak podávalo nad hlavami.

Wayne Coyne vystřeloval z jakýchsi laufů konfety a balóny. Lub kytary měl zakrytý průsvitnou polokoulí, do níž otvorem strkal pravou ruku, aby mohl hrát akordy. Kamera na jeho mikrofonu snímala z bezprostřední blízkosti křivé zuby a suché v nose. Vskutku ujetá show.