Ve věku šestasedmdesáti let zemřel jazzový klavírista a skladatel Karel Růžička. V úterý o tom informoval Český rozhlas, v jehož někdejším jazzovém orchestru Růžička působil jako sólista. Pianista byl též ředitelem Letní jazzové dílny Karla Velebného, která se každoročně koná ve Frýdlantu.
V Karlu Růžičkovi odchází nepřehlédnutelná osobnost českého jazzu – významný interpret a autor, který i v pokročilém věku udržoval aktivní kontakt s hudebníky o několik generací mladšími a také se těšil jejich úctě.
„Růžička je především pianista-skladatel. I jeho sóla ve standardech mají kompoziční ráz: jsou vystavěna, nevyhýbají se harmonickým a formovým obohacením. Spíše než bezvýhradný příklon k jazzovému mainstreamu představují přemýšlivou vlastní cestu,“ napsal o něm jazzový kritik Lubomír Dorůžka, jenž Růžičku označoval za „grandseigneura“ českého jazzového piana.
Karel Růžička na Pražské konzervatoři vystudoval hru na bicí a klavír. V roce 1960 začal spolupracovat se souborem Studio 5 Luďka Hulana a divadlem Semafor.
Po návratu z vojny, kde se v Armádním uměleckém souboru věnoval převážně klasické hudbě, se Růžička zaměřil na jazz. Spolupracoval s orchestrem Ferdinanda Havlíka, od roku 1966 působil v Jazzovém orchestru Československého rozhlasu, pro nějž posléze i aranžoval a komponoval. Tři roky nato se Růžičkovo kvarteto dostalo na prestižní festival ve švýcarském Montreux.
K dotazům, proč se začal věnovat právě jazzu, Růžička později zmiňoval tehdejší okouzlení swingem a obecně americkou kulturou. Pochvalně se vyjadřoval třeba o románech spisovatele Josefa Škvoreckého, v nichž hrály jazz i Amerika zásadní roli.
Poté co jej roku 1969 zatkla policie na demonstraci při výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy, měl Růžička na čas zakázáno cestovat do zahraničí.
Jako autor je podepsán například pod skladbami Medové koláčky, Riff, Jízda starým veteránem nebo Celebration Blues. Do konce sedmdesátých let vystupoval s formací Jazz Cellula Laca Decziho, mnoho let vedl vlastní trio a kvarteto.
K jeho stěžejním nahrávkám ze 70. let patří LP s tentetem, na němž účinkovali kytarista Rudolf Dašek či flétnista Jiří Stivín, nebo album Jazzové nebajky, jejž natočil se skupinou SHQ Karla Velebného. Tato deska bývá v anketách označována za jednu z nejlepších českých jazzových nahrávek druhé poloviny 20. století.
Růžičkova spolupráce s kytaristou Rudolfem Daškem, teď už jen v duu, pokračovala celá 80. léta. Společně vystoupili na festivalu v Montreux či v pařížském sídle organizace UNESCO, jejich nahrávka Con Alma ale vyšla až roku 1994.
Významná byla též spolupráce Růžičky s polským skladatelem Janem Ptaszynem Wróblewským, trumpetistou Tomaszem Stańkem a saxofonistou Tomaszem Szukalským. Roku 1975 natočili album nazvané Interjazz III.
V sedmdesátých a osmdesátých letech Růžička čím dál víc komponoval. Jeho skladby se umístily na jazzové soutěži v Monaku, kam byl později zván jako člen mezinárodní poroty, a obdržel za ně ceny Českého hudebního fondu či Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.
Kromě toho Růžička začal vystupovat sólově – natočil alba Ozvěny či Zahrada radosti a sólový recitál odehrál například na festivalu Jazz Jamboree ve Varšavě.
I ve svých jazzových kompozicích Růžička využíval znalostí a průpravy z klasické hudby. „Chtěl jsem, aby jazzová muzika do sebe nasála fundament, aby bylo slyšet, že stojí na pevných principech. Říkal jsem si, že je třeba posunout její vnímání z oblasti zábavné do vyšších sfér. Proto jsem se snažil i o věci, které byly úplně mimo jazz,“ popsal před šesti lety v rozhovoru pro magazín Harmonie.
„Prvotní poslání hudby je lidi potěšit, a když to nedokáže, je na slepé koleji. A nemyslím potěšit jen ve smyslu, že navodí pohodu a legraci. Hudba může být velmi hluboká a umí člověku dodat energii. Moderní skladby jsou ovšem často taková zvláštní konstrukce, nemůžu si pomoci,“ řekl Růžička ve stejném interview.
Jeho pravděpodobně nejznámějším dílem zůstává jazzová mše nazvaná Celebration Jazz Mass pro smíšený sbor, orchestr a sopránové sólo. Premiéru měla na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu roku 1991 v kostele Nejsvětějšího srdce Páně, kde sólový part zpívala americká sopranistka Diane Boldenová-Taylorová. Rozhlasová nahrávka na CD vyšla tři roky nato.
Mše se později dočkala uvedení v americkém Washingtonu či na festivalu Pražské jaro, Růžička na ni roku 1996 volně navázal skladbou Te Deum pro smíšený sbor a orchestr či v roce 2000 svým Magnificat pro sbor, symfonický orchestr a soprán.
Vedle vlastní tvorby Karel Růžička již od roku 1983 vyučoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka, nejprve improvizaci na instrumentálním oddělení, později skladbu a jazzové piano. Po revoluci se stal též lektorem na pražské HAMU. „Jsem rád, že mohu být v soustavném kontaktu s mladými muzikanty. Já to beru tak, že se oni dozvědí něco ode mě a já zas na oplátku od nich,“ říkal.
Tutéž filozofii hudebník razil ve svých porevolučních sestavách, kam často zval své bývalé žáky. Zejména na začátku nového tisíciletí, kdy se ke slovu v Česku dostávali mladí jazzoví hudebníci, byl Růžička nepostradatelnou spojnicí mezi generacemi.
Karel Růžička o emigraci do zahraničí sice uvažoval, vždy u něj ale převážil názor, že ho v komunistickém Československu drží příliš mnoho věcí. Svůj „sen“, jak o emigraci několikrát hovořil, za něj částečně splnil jeho syn, saxofonista Karel Růžička jr. Ten od roku 1994 žije a působí v New Yorku, při svých častých návštěvách Prahy s otcem vystupoval.
Společně v 90. letech v kvintetu vydali studiové album Flight či roku 2010 koncertní záznam jen v duu z festivalu Za poklady Broumovska nazvaný Jazzový dialog dvou generací.
