Ambientní album Briana Ena utěšuje, že doba úpadku skončila. Útěcha je delší na iPhonu

Brian Eno je nekorunovaným králem ambientní hudby a jednou z nejvlivnějších osobností v dějinách pop-music. Ať už osmašedesátiletý skladatel, producent a vizuální umělec spolupracoval s kýmkoliv od Davida Bowieho přes kapelu Talking Heads až po U2 a Coldplay, v sólových projektech se k ambientu vždy vracel a posouval jeho možnosti dál. Dělá to také na právě vydaném albu Reflection.

Ambientní hudba musí být podle Ena "stejně přeslechnutelná jako poutavá". Vyvážit tyto dvě hodnoty není jednoduché a ambientních pokusů, které sklouzly k naprosté přeslechnutelnosti, bylo dost. S dnešní snadno dostupnou domácí technikou není problém navrstvit na sebe pár zvuků a představovat si u toho sám sebe jako tvůrce zvukové instalace.

Brian Eno je proti tomu architektem hudebních systémů tak složitých, až je pouhým poslechem takřka nelze zpětně rozklíčovat. Jeho hudba má kořeny někde ve velkých plochách Gustava Mahlera a zdánlivě jednoduchých a "řídkých" kompozicích Erika Satieho. Svým klamně nevzrušivým způsobem do sebe posluchače vtahuje a dělá z něj svou součást.

Albem Reflection se Eno vrací ke svým starším nahrávkám jako Music for Airports, On Land nebo Neroli, aniž vykrádá sám sebe. Proměňuje se − stejně jako jeho hudba − po malých krocích a s vědomím kontinuity. Uvažuje v rozlehlých hudebních obloucích a širokých souvislostech, aniž zanedbává detaily.

Kromě nového alba Eno na Nový rok vypustil do světa také obsáhlé novoroční poselství. Polemizuje v něm s těmi, kteří tvrdí, že rok 2016 byl začátkem příšerného úpadku. Eno naopak tvrdí, že by rok 2016 mohl být koncem dlouhého úpadku, který trvá už nějakých čtyřicet let.

Reflection se v tomto světle může jevit jako prostředek útěchy přinášející klid milosrdného zapomnění. Mnohem spíš je to ale obraz vyrovnaného vědomí skutečnosti, že události plynou v dlouhých a nepřetržitých vlnách. Nemají začátek, hranice, jasně vymezené úseky, snadno spočitatelná pravidla ani konec. A navzdory opakování nejsou pořád stejné, protože se vynořují v proměnlivých konstelacích a obklopují je jiné okolnosti.

Nahrávka Reflection na CD obsahuje jeden čtyřiapadesátiminutový track, který se od ozvěnou opakovaného intervalu kvarty v začátku rozleje do táhlých tónů a měkce znějících disonancí. Z dlouhých souzvuků se v těžko předvídatelných časových intervalech opakovaně vynořují krátké melodické vzorce. Hudba plyne a vyrůstá jakoby sama ze sebe.

Jediné, co k takové skladbě nepatří, je konec. Formát cédéčka je v tomto směru značně neuspokojivý, nehledě na to, že by se na něj dalo vmáčknout o pár minut hudby navíc. Neomezený zážitek s albem Reflection tak nepřichází s nahrávkou, ale především se stejnojmennou aplikací pro iPhone nebo iPad. Není interaktivní, jen po spuštění plyne a vyrůstá pořád dál a dál.

Uživatelé jiných systémů než Apple mají ovšem v tomto směru smůlu. Mohou si leda tak vzpomenout na šestisekundovou startovací znělku operačního systému Windows 95, kterou Eno pro Microsoft složil.

Zdánlivý klid a přeslechnutelnost Enovy hudby se při vnímavém poslechu rozvrství do složitého prostorového systému prvků propojených tenkými nervovými vlákny. Vytříbený zvuk alba Reflection je prostý jakékoliv agresivity. Hudba zní jako jemně hlazené skleněné zvony nebo gongy ponořené do vody, na jejíž hladině se odráží celý vesmír.