Toho léta odjela na prázdniny do New Yorku a už se nevrátila. Nenápadná brunetka s hnědýma očima, studentka druhého ročníku, obor jazzový klavír. V Texasu nechala nedokončenou vysokou školu, starý cadillac a maminčiny desky. Chtěla změnit svůj život.

V New Yorku začala zpívat po barech, stýkat se s písničkáři. Živila se jako servírka a na spropitném měla nanejvýš padesát dolarů denně. Akutně řešila, co dál, až nezbude na nájem.

Jenže pak, pět měsíců po teroristických útocích z 11. září, americká zpěvačka Norah Jonesová dostala příležitost natočit album pro prestižní jazzové vydavatelství Blue Note. První týden se ho prodalo deset tisíc kusů. Slušné, pomyslela si. Pak dvakrát tolik. Pak pětkrát, dvacetkrát, padesátkrát.

Když prodeje dosáhly dvou milionů kusů, volala šéfovi firmy: "To už je moc, zastavte to nějak!" Výsledek? Dvacet sedm milionů prodaných kopií a osm cen Grammy.

Norah Jonesová z té slávy žije ještě dnes, po patnácti letech. Češi si na ni museli počkat, ale osmatřicetiletou Američanku ve čtvrtek na festivalu Colours of Ostrava uslyší v příznivou dobu: v pěvecké i muzikantské pohodě, se sehranou kapelou a novými písněmi, které se těm z debutu Come Away With Me podobají nejvíc ze všeho, co od té doby natočila.

Co od koncertu čekat? Jonesová je docela obratná klavíristka i kytaristka, ale nedává to okatě najevo. Natáčí se špičkovými hudebníky, avšak ty nestaví do popředí. Napsala spoustu skvělých písní, ale hlavní je vždy její hlas: uklidňující, nevzrušivý, lehce chraplavý, až začazený. Slova z jejích úst vycházejí hřejivá, tak nějak líně zválená, lehoučká.

Jiné zpěvačce by to bylo málo, ale Norah Jonesová na tom postavila svůj úspěch: prostě se příjemně poslouchá. Ne náhodou její album Come Away With Me svého času ke kávě prodával řetězec Starbucks.

Rozpětím má Jonesová nejblíž k mezzosopránu, ale většinou se drží ve středním rejstříku. Na první desce bylo třeba v písni Nightingale slyšet, jak bezproblémově přechází z tišších do hlasitějších pasáží. A ve skladbě Turn Me On zase přirozeně využila vibrato.

Kdo však Jonesovou sledoval i po vydání debutu, viděl, jak obtížně se s úspěchem vyrovnává. Jaký to musel být tlak, změny v životě. S chutí vyprávěla, jak teď v cizí zemi může zapomenout kreditní kartu a paní za pokladnou řekne: "Nejste vy ta, co zpívá Don't Know Why? Tak to je na účet podniku!"

Posluchači na koncertech křičeli, ať si je vezme za muže. Nebo chodili pro autogram a svěřovali se: "To je dobře, že jste dnes hrála písničku Sunrise, při té jsme s manželkou počali tohohle prcka."

Občas spoluhráč nebo novinář popsal taky tu odvrácenou stránku. Jak svým muzikantům Jonesová zakazovala říkat věty typu "musí se to líbit sedmadvaceti milionům lidí". Kterak na předávání Grammy odmítla jít po červeném koberci a doma sošky schovala do skříně, aby to nevypadalo, že se vytahuje.

Při fotografování trvala na neformálním levném oblečení. Byla strašně opatrná, když s něčím nesouhlasila, hned dodávala: ne že by s tamtím názorem bylo něco špatně. Chtěla být s každým zadobře, nějak ten nový život ustát a přitom zůstat svá.

Na plátně

◼ Norah Jonesová je dcerou již nežijícího indického sitáristy Raviho Šankara. Poznala ho až v dospělosti, dodnes udržuje styk s nevlastní sestrou, sitáristkou Anuškou.

◼ Kromě vlastních alb Jonesová vystupuje a natáčí s country kapelou The Little Willies.

◼ Štěstí zkusila také u filmu: roku 2007 s Judem Lawem či Natalií Portmanovou účinkovala ve snímku Moje borůvkové noci od oceňovaného hongkongského režiséra Wong-Kar Waie.

Později vyprávěla, že příliš často jedla a maličko moc kouřila. Jednoho dne od rána do večera rozdávala rozhovory, zatímco její kapela poznávala cizí město. Ve dvě ráno Jonesová vtrhla do hotelu své manažerky a sepsala deset pravidel. První pravidlo: už žádné rozhovory. Druhé pravidlo: dodržujte první pravidlo. "Jsem," vzdychala, "strašně unavená."

Jonesová se z neznámé písničkářky stala přes noc hvězdou, ale nakonec se s tím vyrovnala a snažila se hudebně posouvat. Na druhé desce Feels Like Home tato rodilá Newyorčanka, jež ale dospívala v Texasu, projevila slabost pro country. Na následující Not Too Late jako spoluautora výrazně zapojila svého kontrabasistu, o deset let staršího dlouhána Leeho Alexandera. Ale třeba na albu The Fall už prakticky celou dobu hrála na kytaru a její hlas se místy ztrácel pod vrstvami elektronických efektů.

Dodnes se posluchači nejvíc rozchází v názorech na pět let starou nahrávku Little Broken Hearts, kterou Jonesová vytvořila s vyhledávaným studiovým producentem zvaným Danger Mouse: byl to pokus o přechod do jiného žánru, album plné filmově znějících samplů, ruchů, pištění, hučení.

Prakticky každá kytara či klávesy tu mají upravený zvuk. Třeba píseň Happy Pills: stojí na houpavé, kvákavé melodické lince, kterou hraje syntezátor přibarvený elektrickou kytarou. Bicí jsou primitivní, nejspíš jen odněkud nasamplované. Hlas zpestřený o ozvěnu a lehce vratkavý, neboť je prohnaný přes takzvanou Leslie bednu s otáčivým reproduktem, jinak používanou u varhan.

Vzniklo originálně znějící album − Jonesová jím sice nadchla své vrstevníky i trendy hudební časopisy, jejím tradičním posluchačům ale příliš neřeklo.

A tak nyní do Ostravy přijíždí s tři čtvrtě roku starou, usazenější deskou Day Breaks, kterou natočila se špičkovými jazzovými hudebníky − saxofonistou Waynem Shorterem a dvěma dalšími členy jeho kvarteta.

Přestože hrají i dvě převzaté jazzové kompozice, výsledek je především eklektický: jsou to písně výrazově podobné těm, s nimiž Jonesová začínala.

Největší hit, song Flipside, díky našlapanému klavíru a varhanám nabírajícím na obrátkách připomíná černé R&B ze 70. let minulého století.

Ale třeba titulní skladba Day Breaks je úplně jiná: v úvodu hráč na elektrickou kytaru zesiluje a zeslabuje nástroj. Přidá se bubeník Brian Blade, zkreslená vzletná baskytara, varhany Petea Remma znějící jako rozladěná hrací skříňka. Snová pedal steel kytara, která měla za úkol "napodobit velrybí zpěv". A nad tím se linou smyčce.

Po vydání alba Day Breaks se opakovala diskuse, která se vedla už nad prvními alby Jonesové: má to jazzovou náladu, hrají to jazzoví hudebníci, ale není to jazz, nikdo tu nesóluje, neswinguje. Platilo to tehdy a platí stále: Norah Jonesová je v první řadě písničkářka.

Také v Ostravě se bude doprovázet na klavír, k němuž se nedávno vrátila po letech strávených s kytarou. Ale přestože kdysi se prý učila sóla pianistů Raye Charlese nebo Niny Simone, jež přitom měla klasickou průpravu, nebude se pouštět do klavírních exhibicí − sama přiznává, že to ani neumí. Klavír je pro ni hlavně doprovodný nástroj.

Kdysi se Jonesová strašně urazila, když jí nějaká maminka po koncertě říkala: Můj syn před usnutím vždycky zlobí, ale sotva mu pustím vaše písně, spí jako zařezaný!

To byl tenký led, první alba Jonesové leckdo odmávl jako romantickou muziku k vínu nebo usínání, jako pouhou kulisu. Přitom Jonesová není prvoplánová romantička a víc písní než o milostných vzplanutích složila o rozchodech.

Koncert

Norah Jones
Česká spořitelna stage, Colours of Ostrava
čtvrtek 21.15 hodin

Kdo se chce přesvědčit, že má elán lidi nejen uspávat, ale také probouzet, ať si ji poslechne na Colours: s doprovodnou čtyřčlennou kapelou, která skvěle zvládá vícehlasy, Jonesová poslední dobou hrává průřez dosavadním repertoárem. Trochu folku i R&B, maličko country a balad, letmé pokusy o jazzovou náladu, vícehlasý zpěv se spoluhráči na jeden mikrofon.

Udělali to takhle na podzim v Londýně a byli skvělí. A samozřejmě: hned tři Britové během koncertu zvolali: "Vezmi si mě!"